Rychle snídáme abychom byli co nejdříve v Atlasu. Tam si půjčujeme auto a v hotovosti platíme 84€. Naše autíčko – Renault Clio 1,2 – stojí na parkovišti před půjčovnou a my hned po převzetí klíčků vyrážíme nejprve k pumpě, protože nádrž je prázdná. Bereme benzín 98 oktanů za 20l (1,02€/l). A pak už do kopce na dálnici. Motor není z nejsilnějších ale jede. Jak poznáme v průběhu dalších dní, bude nejpoužívanější rychlostí dvojka.
Jedeme na západ až na konec dálnice do Ribeira Brava a pak napříč ostrovem na sedlo Encumeada (1007m). Tam se honí mraky, panorama nic moc na focení. My si nadejdeme aspoň začátkem hřebenovky nad vysílač (ze sedla nahoru a neodbočovat první cestou k vysílači, začátek cesty je na schodech na druhé cestě doprava).
Pak pokračujeme prudce dolů na druhou stranu a podle nového průvodce nalézáme cestu k levádě Fajâ do Rogrigues. Necháme auto u továrny na zabahněné cestě a vystoupáme k nádrži napájené z levády. A proti proudu této moderní levády jdeme asi ¾ hodiny, projdeme pod vodopádem a tunelem. Dá se jít dál dalšími tunely ale mi se vracíme k autu. Cestou potkáváme komerční výpravu vedenou průvodcem.
Pokračujeme do Sâo Vicente, kde dokončují nový most a pozorujeme vlny na Atlantiku. Poté pokračujeme pokud možno starou silnicí, která se vine po útesech směrem na Porto Moniz. Tyto části staré silnice jsou jednosměrné ale naštěstí v našem směru. V ústí nejdelší madeirské řeky Ribeira da Janela jdeme na kamenitou pláž fotit skaliska a příboj.
V Porto Moniz parkujeme na nábřeží u černých lávových skalisek. Opět zuří příboj. Dojem nám kazí moderní hotel a staveniště, takže nefotím ani loďky vytažené na břeh. Od pobřeží silnice prudce stoupá a poté odbočuje do Lamaceiros, kde začíná další *leváda Central da Ribeira da Janela*. Parkujeme u velké nádrže, ze které voda patrně teče do elektrárny v ústí řeky.
Nejsme zde sami – je zde asi 5 aut a velký autobus. Vydáváme se proti proudu této široké betonové levády a asi po 90 minutách docházíme k tunelu, kde narážíme na osazenstvo autobusu a francouzský pár, který vypadá zkušeně – nepromokavé návleky na batoh, čelovka apod. Po chvíli čekání na uvolnění tunelu (zájezd), jim procházíme, resp. spíš brodíme. Po deštích je v něm totiž hodně vody. Za tunelem na nás čeká průchod pod vodopádem a další tunel, tentokrát zatočený. Vody je v něm ještě víc. Jelikož se připozdívá za tunely se obracíme k návratu. Francouzi jdou ale dál na Fonte do Bispo. Musí někde přespat, protože podle mapy je to 7 hodin. Nám se zdá nekonečný i návrat. Ale asi po půl sedmé jsme konečně u auta.
Ještě bychom rádi stihli za světla Ponta do Pargo – nejzápadnější výběžek ostrova s majákem. Za světla ho sice stihneme ale svítí ne slunce ale maják. Takže bez fotky pokračujeme směrem na Funchal. Cesta se zde klikatí nahoru dolu po svazích hor a vůbec neubývá. Podle mapy by dole měla být nová silnice s tunely. Ukazatele na Funchal dolů neukazují a tak v Loretu naslepo sjíždíme k moři. Kupodivu jsem asi jeli správně ale bohužel v tomto úseku je objížďka, takže musíme zase nahoru. Zde po chvíli bloudění následujeme většinový provoz a nalézáme příbřežní silnici. Cesta ubíhá daleko rychleji a mi jsme pře desátou v hotelu. Ujeli jsme 167km. Počasí celkem vydrželo pouze hory byly v mracích a na pobřeží občas sprchlo.