Tenerife je největším ostrovem Kanárských ostrovů (2057km²) a má nejvyšší horu nejen celého souostroví ale i Španělska neboť Pico ed Teide vysoké 3718m překonává všechna pevninská pohoří.

Trasa vede převážně po vozových cestách, kudy jezdí občas 4WD ale z horního okraje caldery se otevírají dolů krásné výhledy.

Pozor parkoviště u Parador Nacional, kde se otáčí autobus se navečer zavírá závorou (cedule). Auto je lepší nechat na protilehlém parkovišti u Roques de García. K přesunu do na El Portillo se dá využít autobus nebo druhé auto.

Začátek cesty je přes silnici proti informačnímu středisku (Centro de Visitantes) na El Portillo (2000m). Za závorou po široké silnici (značeno jako okruh) asi 5min k rozcestí, kde se jde vlevo. Touto cestou se obchází zleva Montaña de Las Arenas Negras (2343m) a po průchodu sedlem před Montaña Cerrillar (2361m) se napojí na cestu, po které by si šlo túru zkrátit, pokud by se pokračovalo na rozcestí rovně (v protisměru značení). Za sedlem cesta vyústí na rozlehlou planinu (okruh se vrací vpravo, my vlevo), v levé části planiny je záhadná oplocená oblast (vojenské cvičiště). Cestu si je možno nablížit, pokud se budeme držet šikmo napravo a mezi keři neboť takto musíme protnout širokou cestu, po které se pokračuje vpravo (k jihu). Touto cestou nyní půjdeme cca 2 hodiny. Cestou se otevírají pohledy do caldery a na Pico de Teide. Posléze cesta začne obcházet okrajové hory zleva, začne stoupat a udělá několik zákrutů aby se nakonec zhoršila na autem neprůjezdnou cestu. Zde je třeba dávat pozor a nepřejít odbočku na pěšinu vedoucí prudce vzhůru na Montaña Pasajirón (2529m). Je značeno kamennými mužíky a červenými puntíky ale proti mapě Kompass nebo průvodci Freytag&Berndt je trošku dříve. Z vrcholu je možno v dáli vidět cíl cesty ale ten je ještě daleko. Sestup do sedla Degollada de Guajara, kde se lze rozhodnout, zda budeme pokračovat přes horu Guajara (2715m) nebo po vozové cestě na dně caldery. Cesta se kroutí a je dobré sledovat možné zkratky – nedá se přejít na jinou cestu, ta je jen jedna. V závěru procházíme kolem navečer krásně zbarveného skalního města Piedras Amarillas. Od závory vede vpravo zkratka k Parador Nacional.

Soutěsku je možné poznat buď zdola sestupem k moři nebo z hřebene z chodníku Guergues, ze kterého se otevírají letecké pohledy do soutěsky. Vesnice Masca a vlastní soutěska je turistické místo, hřeben naproti tomu navštěvuje daleko méně lidí.

Parkování možné 400m pod vyhlídkou na průsmyku Cherfé, sejít do nejbližší pravotočivé zatáčky, kde začíná stezka. Je třeba se držet stále vpravo v blízkosti hřebene. Po půl hodině mineme bývalé obydlí zasazené do jeskyně. Jeskyně je na straně spadající do soutěsky a ze stezky není přímo vidět. Na plošině u jeskyně je stín celý den, ve kterém se dá krásně relaxovat. Je jen třeba prudce sestoupit asi 5 schodů vytesaných do skály.

Národní park chrání celou calderu (13 571ha) okolo Pico de Teide. Caldera dosahuje vskutku obřích rozměrů s průměrem přes 20km.

Přes calderu jezdí 2 autobusové turistické linky (342-z Playa de las Américas a 348-z Puerto de Santa Cruz). Při dobrém naplánování je lze dobře využít při přechodech. Autobus 342 projíždí přes Boca Tauce cca v 10:30 a po 10 minutové přestávce u Parador Nacional končí v cca 11:30 na El Portillo. Zpět se vrací v 15:15 z El Portillo, popř. 16:00 z Parador Nacional

Královský přechod přes nejvyšší horu ostrova.

Od informačního střediska (Centro de Visitantes) na El Portillo se dáme po značené cestě nejprve přes botanickou zahradu a posléze zvolna vzhůru otevřenou krajinou. Kolem jsou krásné motivy kručinkových keřů na světlé pemze se sopkou v pozadí. Za 2 hodiny se dorazí na vozovou cestu vedoucí od parkoviště u silnice. Po této cestě vede klasická výstupová cesta. U cesty bude možné posléze vidět obří černá „vajíčka“ Huevos del Teide.Za 45min dojdeme ke stezce šplhající na Teide. Odtud je dobré si udělat 10min odbočku na Montaña Blanca. Tato sopka, ač je vysoká 2750m, vypadá proti o kilometr vyšší sestře jako naprosto bezvýznamný kopeček. Z ní můžeme vidět i cíl naší cesty – chatu Refugio de Altavista (3260m). K ní je ale třeba stezkou vystoupat 1,5hod.

Souostroví tvoří 7 hlavních ostrovů. Díky své poloze na sever od obratníku je zde celoročně příjemné podnebí

V Číně se nachází několik systémů obraných valů stavěných v různé době, ve většině případů jako obrana proti nájezdných kmenům ze severu. Dodnes uchovaný systém čínské zdi (Wan-li čcahang-čcheng) je z velké části dílem dynastie Ming a pochází ze 16. století. Celková délka zdí včetně jejich jednotlivých větví činí přes 6300km.

Po roce 1447, kdy byla Čína poražena Mongoly, začalo postupně vznikat opevnění obložené kamenem a cihlami se stovkou strážných věží. Obranou zeď stavělo několik dynastií. Nejprve v 3.století před n.l. Čhin Š’-chunang-ti spojil zdi států Jen, Čao a Čchin na obranu proti Siungnuům, kteří disponovali ve 3 stol. př.n.l. silnou lukostřeleckou jízdou (až 300tis. bojovníků). Na stavě pracovalo přes 100 tis. dělníků, převážně vojáků, rolníků a trestanců, odvedených z celé říše. V těžkých pracovních podmínkách jich mnoho umíralo a byli pohřbíváni přímo do zdi. Za velmi krátkou dobu bylo postavěno asi 700km zdi (221- 214 před. n.l.) V pozdějších se stavěla především za dynastie Chan opět proti Siungnuům a měřila 1000km a vedla z dnešní provincie Liaoning až do Turkestánu, za dynastie Suej, která se obávala turkických kmenů, a dále dynastie Ťin a Ming proti Mongolům, kdy zeď získala současnou podobu a bylo přistavěno dalších 5000km v dnešní provincii Heilongjiang a Vnitřním Mongolsku. Zeď vedla z východu od řeky Jalu v provinci Liaoning, Liao-ning, až k horám Čchin-lien v provincii Gansu do výšky 1733m n.m. Za dynastie Čchingů (1636), spojenců Mongolů, nebylo již obraného valu třeba a tak zeď začala pomalu chátrat.