24.7.

Na místě jsme asi v 10hodin ráno. Na nádraží panuje zmatek. Opět nemůžeme pochopit, že nepražský taxík může být výhodný způsob pro přesun a jedeme raději trolejbusem č.4. Ulice kolem nádraží jsou jedna velká díra a máme dojem, že se stará troska neurčitého původu musí rozpadnout. Po chvíli přistupují místní kapsáři. Jsou v prázdném autobuse ale tak nápadní, že je nad slunce jasnější jakým starým povoláním se živí. Vystupujeme v centru a hledáme náš UB Guesthouse. Výsledkem je ale pouze dokonalé poznání nezajímavého sídliště. Hostel nikde! Konečně v místní malé cestovce nás posílají na správnou adresu, před několika lety se totiž přestěhovali. Následuje tedy přesun se zátěží. Nová adresa je naštěstí správná a my se po ubytování můžeme i vykoupat. Zbytek dne trávíme výměnou peněz, vyzvednutí Marie na nádraží, návštěvou Sergelena, kde by teoreticky mohl být kamarád, kterého jsem potkal v Praze na ambasádě a nákupem map ve speciálním obchodě. Auto bude připraveno pozítří ráno a my věnujeme druhý den návštěvou chrámu Gandan s obří sochou, přírodovědeckého muzea s kostrami starých ještěrů a nákupem zásob na trhu. Žádné exotické potraviny zde moc nevidíme, spíše nám důvěrně známé Zátkovi těstoviny, sušenky Opavia apod. Zásoby se snažíme doplnit i v moderním nákupním centru. To na mě působí asi jako naše vládní prodejny z dob totality s rozdílem, že zde není podstatná nomenklatura ale naditá peněženka.

26.7.

Vstáváme brzo a kupodivu v 7:30 je tu náš povoz – ruský UAZ. Pravda, komfortem může stěží soutěžit s japonskými auty většinou dovezenými z Jižní Koreji ale pokud se na autě něco pokazí, v krajině se značkové servisy na Japonce shánění poměrně obtížně. Napakujeme auto po střechu, bereme 2 plné nádrže, 2 plné kanystry a míříme natěšeni pomalu po pěkné asfaltce na sever. Našim řidičem je asi 50ti letý rusky a mongolsky mluvící Tamur, zatím nevíme co od sebe čekat – jestli my jsme zhýčkaní hýřící západní turisté a on, jestli se z nás bude chtít vytáhnout peníze, jet jen pár hodin po lepších cestách apod. Zpočátku to tak vypadá když asi za tři hodiny zastavujeme na místě kde nic není se slovy „hodinu budu stát" a po přestávce pokračujeme hlemýždím tempem. Idylická asfaltka končí u odbočky ke klášteru Amarbayasgalant Khiid a začíná normální silnice, totiž množina v krajině vyjetých kolejí. Tento klášter je asi nejzajímavějším klášterem, který navštívíme. Nebyl totiž ve 30.letech z neznámých důvodů zničen jako ostatní, je relativně těžko dostupný a tudíž méně navštěvovaný. Ač jsme přijeli pozdě kolem 18 hodiny, je otevřeno a my prohlídku zvládneme ještě dnes.

Naštěstí poznáváme, že pomalá jízda byla způsobena problémem s motorem a ne trucováním Tamura. S ním se postupně spřátelíme zejména při následujících několikadenních opravách motoru, kde se snažím celkem úspěšně asistovat. Za chvíli zvládám sejmutí vzduchového filtru, rozborku a sborku karburátoru. Stále ale není vše úplně v pořádku.

Z dvojdenní cesty stojí za zmínku Erdenet s obrovským dolem na měděnou rudu, náhlá změna asfaltové silnice na vyježděné koleje, průjezd kolem bývalé sopky Uran Uul, přejezd řeky Selenge po pěkném mostě, náhlá bouřka s kroupy velikosti golfového míčku, které povalily naše stany a vyhnaly nás ze zatopené louky, „supermarket" v Mörön a špatná cesta k jezeru Khovsgol.

31.7.

Na břehu průzračného jezera jsou pěkná místa na stanování. Pouze je třeba si dát pozor na kravince a nebezpečné krávy, které žerou mýdla. Navečer obchází místní koňáci a nabízejí pronájem koní na další den, čehož rádi využíváme. Jezero je zásobárnou pitné vody ale je tak obrovské, že naše smývání několikadenní špíny při koupání ho nemůže ohrozit. Ráno trávíme v sedle ale koním se klusat moc nechce. Tamur mezitím stačil navštívit jurtu a vrátit se s novým karburátorem. Po jeho výměně snad motor už bude šlapat jako hodinky. Odpoledne pak autem Tamur vyjede až na konec strmé cesty a my vyjdeme na některý z dvojtisícových vrcholů, odkud je pěkný výhled na modré jezero. Vidíme i stádo sobů, které zde chovají kmeny Tsanaan. Bohužel jsou zde pravděpodobně pouze kvůli turistům aby se od nich snažili vybírat jeden dolar za fotografii – cenu naprosto odtrženou od reality.

Další dopoledne trávíme vyjížďkou na kajacích z místního ger kempu. Ten je residuem, ceny minimálně 10krát vyšší než jsou zde běžné, srovnatelné se švýcarským Zermattem. Také je zde pouze malá skupinka francouzů.

Balíme stany a vracíme se stejnou cestou do Mörön. Na jižním okraji jsou zpustlé tovární haly, které byly opuštěné po pádu komunismu. Za městem je placený most přes řeku Egon ale Tamur vyjedná volný průjezd.

2.8.

Další den trvá cesta přímo k jihu. Vidíme obrovská hejna supů, navštěvujeme rodinu v jurtě, Tamur nás upozorňuje na staré hroby herigsuur. Závěrečný úsek přejezd přes horské sedlo k jezeru Terkhiin Tsagaan Nuur je asi nejhorší cesta, jakou jsme zde poznali. Také za několik hodin potkáme jen jeden povoz tažený jaky. U jezera Tamur zjistí v místním geru, kde se nacházejí staré turkické náhrobky balbal. Nedaleko od jezera je Khorgo UUl, vyhaslá sopka – mladovulkám. K ní se lze nechat dovést autem nebo dojít pěšky přes lávová pole porostlá stromy. Po krátkém výstupu na lze jednoduše sestoupit do rozlehlého kráteru. Večer potkáváme dva Čechy, se kterými se snažím rybařit ale bez valného úspěchu.

Další den se přesunujeme do Tsetserleg, silnice je hodně frekventovaná neboť se jedná o tah do západních aimagů. Ve městě je nějaký záhadný problém u benzínek, pravděpodobně výpadek proudu, a my tedy musíme vzít místo úžasného 75 oktanového benzíny dražší 92 oktanový. Míříme dále přímo na jih cestou, kterou nezná ani Tamur. Je relativně dobrá, opuštěná a pozvolna nabírá výšku, neboť je třeba překonat dvou a půl tisícový průsmyk. Dále k jihu cesta klesá do pouštního aimagu Bayankhongor a městečka Erdenetsogt s malým klášterem. Odtud se lze dostat bočním údolím a prudkým stoupáním přímo po loukách přes hřeben do lázeňského sídla národního významu Shargaljuut. Lázeňské budovy působí ovšem omšelým dojmem ale na protilehlém svahu je množství horkých minerálních pramenů. U každého je popsána jeho teplota a na jakou nemoc by měl účinkovat. V hlavním městě doplňuje benzín i zásoby a míříme na pouštní jezero Orog Nuur známé množstvím vodních ptáků. Kolem jezera jsou malé písečné duny a cesta je velmi nejednoznačná. Stačí málo a zapadneme s autem do písku. Nepomáhá ani 4x4, ani redukce, ani odhrabávání písku. Až nakonec podložení kol koberečky pomohlo překonat pár kritických metrů na pevnější povrch. Dále raději běžím s praporkem před autem a pomáhám nalézt správnou cestu. Bohužel v nepřehledné změti cest zabloudíme a správnou variantu nalezne Tamur až příští den dalekohledem podle sloupů elektrického vedení.

Pravěká jeskyně Tsagaan Agiu by byla bez několikerého doptávání velice těžko nalezitelná. Cesta po relativně pěkných cestách utíká poměrně rychle a do večera jsem u dun Khongoryn Els. Večer jsou velmi fotogenické, daleko lépe osvětlené než ráno, kdy na 150m duny vylezeme. Písek je poměrně tuhý a moc neujíždí.

Chceme si udělat krátký výlet v horách, které jsou za pásmem dun. To ovšem znamená projet na jediném možném místě mezi dunami. Tamur při pomyšlení dalšího zapadnutí není moc nadšený ale souhlasí. V klíčovém úseku se musí zvolit písečná kolej a hlavně nezastavovat. Projedeme bez problémů i když se uprostřed musíme vyhnout s protijedoucím autem. V horách vidíme kozorožce ale blížící bouřka nás donutí k návratu.

I druhé překonání dun se podařilo a my ušetřený čas strávíme v druhé části parku v soutěsce Yolyn Am. Stanovat je možno přímo v sousední soutěsce a na prohlídku je vhodné vyrazit brzo neboť se jedná o povinné místo a jurtové kempy jsou nedaleko. Dalším místem je Bayanzag, pískovcový amfiteátr, kde byly nalezeny kostry pravěkých ještěrů. Čas si zkracujeme tradičními opravami závad na motoru. Další cesta na sever vede absolutní rovinou štěrkopískovou pouští bez možnosti postavit stan v závětří. Nakonec už za tmy nalézáme úplně opuštěný tábor s částečně rozpadlými chatkami. Strávená noc v jedné z chatek a svítání se ukáže jako jedna z nejhezčích.

Další den nás čeká dvojice klášterů Ongiin Khiid, asistence u výměny motoru na gazíku, tržiště v Arvaikheer. Zde si berou příklad z velkých nákupních komplexů, i tady mají u tržiště kulečníkové herny. Na trhu si kupujeme šišky, kus za 100T. Metodou pokus omyl pak zjišťujeme co se z nich vlastně jí. Nebudou to dřevěné lupeny prosycené smolou ale spíš malá semínka. Krajina je zde relativně obydlená a máme trochu problém nalézt klidné místo na stanování. Následuje přesun přes Khujirt s pěkným klášterem do Kharkhorin. Jelikož zde končí asfaltová silnice z UB, počet turistů a tedy i stánkařů je na mongolské poměry enormní. Areál kláštera Erdene Zuu je ohraničen bílou zdí se stupami. Místo na stanování nalézáme nedaleko na břehu řeky Orkhon. Převážnou část dalšího strávíme opravou motoru. Mě osobně to vůbec nevadí, protože díky střevním problémům nejsem schopen pohybu a spím ve stínu auta. Po poledni si auto dá říci a my přejíždíme pro naši poslední noc pod stanem asi 150km před UB.

Máme dost času a vkládáme návštěvu NP Khustai, jedno ze dvou míst, kam byly znovu vysazeni koně Převalského. Namlsáni jihoafrickými NP jsme očekávali safari ale opak je pravdou. Přístupná je pouze malinká část parku, kde se koně objevují jen brzo ráno a ostatní zvířata pravděpodobně vůbec. Navíc park vede mongolsko-nizozemská společnost, což se projevuje na dolarových cenách.

Cestu dokončujeme v UB na památníku Zaisan, komunistickém dílu s pěkným výhledem na UB.

Po třech týdnech se na internetu dozvídáme o povodních v Praze ale zdá se vše pod kontrolu „voda stoupá a metro se právě uzavírá".

14.8.

Ráno navštěvujeme známý trh zach, kde je možno koupit téměř cokoliv ale také o dost přijít. Zbytek dne do odjezdu trávíme v historickém muzeu, zpětnou výměnou peněz a cestou na nádraží. Na nádraží je zmatek neboť zde stojí luxusní Orient Express (Peking-Moskva). Náš vlak je luxusnější varianta lokálního vlaku, kterým jsme jeli do UB. Ve vlaku je mezinárodní obsazení, vesměs se jedná o organizované západoevropské turisty, kteří letí do Moskvy, tam přesednou na vlak a z Pekingu se vrací opět letadlem. Noční přejezd do Zamyn-Üüd proběhne v klidu. Na čínské straně hranice je nutno vyměnit podvozky, neboť zde v Rusku a tím pádem samozřejmě i Mongolsku mají širší rozchod. Vagóny jsou pomocí hydraulických heverů zvednuty a podvozky vyměněny. Je zajímavé pozorovat dělníky při práci, jednak zde je silná emancipace a také na bezpečnost práce mají jiná měřítka, např. ženy manipulující s obrovskými podvozky v lehkých sandálech.