Historické výzkumy svědčí o tom že v Mongolsku žili lidé již v období paleolitu – přibližně 100-200 let př. n. l. neolitické vykopávky v okolí města Čojbalsanu (zbytky sídlišť, kamenné hroty šípů) dokumentují rozvinutý způsob loveckého hospodaření původního obyvatelstva. Kultury raně bronzového období jsou patrně spojovacím článkem mezi zemědělskými kulturami v severní Číně a altajsko-sajanskými kulturami. Od začátku prvního tisíciletí př. n.l. se na území Mongolska šířilo pastevectví a obyvatelstvo přecházelo postupně ke kočovnému způsobu života. Rozšiřuje se výrazná kultura kočovníků, která dostala název podle archeologických nálezů „deskových hrobů“. Deskové hroby kočovníků jsou roztroušeny po celém území Mongolska i v Zabajkalské oblasti. Od 7. do 3. století př. n. l. jsou hroby provázeny výskytem takzvaných sobolích kamenů – stél s prchajícími soby. Tvar železných nástrojů a zbraní a stylizované zvířecí motivy v umění z konce tohoto období se přibližují ke kulturám které se šířily v jižní oblasti Sibiře. Od konce 3.století do 1.století př.n.l. vznikl na území dnešního Mongolska kmenový svaz Hunů, kteří se zabývali kočovným pastevectvím. V 1.století n. l. byli Hunové poraženi seinpiskými kmeny. Od 4. do 12.století vytvořily na území Mongolska státní útvary raně feudálního typu staré kmeny Žou-žanů (4-6.století), Turků (6-8.století), Ujgurů (9-10.století) a Kitanů (10-12.století).

Etnický původ Mongolů stále ještě není objasněn. Jisté je, že utváření mongolského etnického společenství se zúčastnily jak staromongolské, tak i staro turecké kmeny, které obývaly území Mongolska v různých obdobích. Mongolské kmeny se dělily na lesní a stepní kočovníky. První – Ojrati, Tajčiutové aj – žili v lesích na březích řek a zabývali se hlavně lovem a rybolovem. S postupným přechodem ke kočovnému pastevectví se prvobytně pospolný řád, v němž lesní kmeny žily v 11-12.století, začal postupně rozpadat. Rozpad společenských vztahů pokračoval mnohem rychleji u stepních pasteveckých kmenů, např. u Tatarů, Najmanů, Kerejtů.

Ve 12.století a na počátku 13.století tvořila rodina základní hospodářskou jednotku – ajl. Na základě soukromého vlastnictví dobytka a otroků vznikla skupina bohatých kočovníků – najanů. Ti vykořisťovali prosté kočovníky a rozhodovali ve svém zájmu o užívání pastvin. Moc najanů posílilo zřízení vojenských družin. Rozpad kočovné společnosti na třídy vedl k postupnému nastolení feudálních vztahů a tím i ke vzniku feudální společnosti.

Ve 12.století v povodí tří řek – Ononu, Cherlenu a Túly – vznikl mocenský státní svazek Chamag Mongol uls v čele s Chabulchábnem, který byl přímým předchůdcem budoucího jednotného mongolského státu. Obdobný typ státu měly i jiné kmeny – Kerejti, Najmani. Vznik a rozvoj raně feudálních států připravil příznivé podmínky pro vytvoření jednotného mongolského státu počátkem 13.století.

Vznik a rychlé rozšíření nového státu je spjato se jménem Temüdžins (Čingischána, 1162-1227) – syna Jesügejebátara a vnuka Chabula, prvního chána státu Chamag Mongol. tento bezesporu velmi schopný státník a vojevůdce byl však posedlý touhou po moci a bohatství. V relativně krátké době si během válečných tažení podrobil všechny mongolské i příbuzenské kmeny. V roce 1206 byl Temüdžin na shromáždění mongolské šlechty – nojanů – v údolí řeky Onon prohlášen velkým chánem všech Mongolů. Získal titul i jméno Čingischán. Vznikl tak nový mongolský stát, který proti dřívějším raně feudálním svazkům měl vyhraněné feudálně politický charakter. Základem bylo vojenskoadministrativní uspořádání. Byla to významná událost v dějinách Mongolska. Zlikvidovala kmenovou rozdrobenost a bratrovražedné války, přispěla k upevnění nových feudálních vztahů a k utvoření mongolské národnosti. Nebýt výbojných a loupeživých tažení mongolských feudálů v čele s Čingischánem a jeho potomky, mohl nově vzniklý stát sehrát mnohem výraznější roli v dějinách mongolského národa.

Hned poté, co se Čingischán ujal moci, byla vytvořena z kočujících pastevců mohutná vojenská organizace složena z 95 oddílů po 1000 bojovníků. V čele každého oddílu stáli nojanové. Mimoto vybudoval Čingischán vojenský útvar své osobní gardy, který tvořil 10tis. bojovníků. Vyšší vojenská jednotka – tümen – byla složena z 10tis. bojovníků čili z 10 oddílů. Nejmenší jednotkou byla jurta, schopná vyslat do boje 10 vojáků (arvan). S touto dobře fungující vojenskou mašinérií se Čingischán vydal na loupežná válečná tažení a výboje ve snaze dosáhnout světové nadvlády, a tím i bohatství. Po porobení Ujgurů (1209-1210) podnikl Čingischán v letech 1210-1220 válečná tažení do severní Číny, Střední Asie, Persie a Zakavkazska. Vznikla tak mohutná říše, která zahrnovala obrovská území. Před svou smrtí ji Čingischán rozdělil mezi své čtyři syny. Čím starší syn, tím vzdálenější panství od středu říše dostal. Nejstarší Džuči dostal území na západ od řeky Irtyš až po všechna místa, kam „vstoupí kopyta mongolských koní“. Druhý syn Čagataj se stal vládcem Střední Asie, syn Ögedej západního Mongolska a nejmladší syn Toluj dostal původní otcovo údělné panství. Ve všech čtyřech částech se ještě nějaký čas udržovalo podvědomí jednotné říše, teprve později začínají čtyři knížata vystupovat jako samostatní vládci. Po Čingischánově smrti (1227) byl na kurultaji mongolské šlechty prohlášen velkým chánem Mongolské říše Ögedej (1229-1241). Za jeho panování podnikl Džučího syn Batu v letech 1237-1242 dobyvačnou výpravu do východní Evropy. Vojska západního údělného mongolského státu pronikla až do Uher, Polska, na Moravu a do Slezska (bitva u Lipan 1241). Hlavním městem říše se stalo Karakorum (Charachorin) na řece Orchon.

Po Ögedejově smrti nastalo pětileté období, ve kterém panovala jeho žena. teprve v roce 1246 byl velkým chánem zvolen Ögedejův syn Güjük (1246-1248) Po jeho smrti propukly ve vládnoucím rodu rozpory. Tolujův syn Möngke byl přes odpor rodů Ögedeje a Čagataje zvolen v roce 1251 velkým chánem. Přes vnitřní rozpory výboje Čingischánových potomků pokračovaly. Mongolská vojska dobyla jižní Čínu, Persie, vyvrátila abbásovský kalifát se sídlem v Bagdádu (Baghdád), přes Malou Asii pronikla k hranicím Byzance a v jižním směru až do Sýrie.

Po smrti chána Möngkeho se mezi jeho bratry Chubilajem a Arig Bugou rozpoutal boj o moc ve státě. V roce 1260 se zmocnil chánského trůnu Chubilaj. Po dvaceti letech vlády dobyl celou Čínu, prohlásil se za čínského císaře a stal se zakladatelem dynastie Jüan (1279-1368). Do Číny přenesl i sídelní město chána. Tato mohutná říše vznikla v zájmu úzkých kořistnických cílů mongolských feudálů. Výboje Čingischán a jeho potomků zasáhly všechny hlavní civilizace tehdejšího světa – čínskou, indickou, arabsko-islámskou a křesťanskou. Vyžádaly si statisíce obětí na lidech včetně samotných Mongolů a měly neblahé následky nejen pro národy porobených zemí, ale i pro samotné Mongolsko. Loupežná válečná tažení Čingischána a jeho nástupců roztrousila Mongoly po celém světě, vyčerpávala lidské i materiální zdrojem vedla k postupnému úpadku výrobních sil země a v dalších letech k regresu.

Mongolská říše Čingischánova byla konglomerátem různých kmenů a národností, které upadaly do jařma cizích feudálů. Mezi jednotlivými částmi tohoto impéria neexistovaly žádné hospodářské svazky. Stále více narůstal odpor porobených národů, které usilovaly o svržení cizího feudálního jha. V roce 1368 byla dynastie Jüan smetena. Později čínská vojska dobyla někdejšího sídla mongolských chánů Karakorum, úplně je zničila a obyvatelstvo odvedla do otroctví. Pod náporem osvobozeneckého hnutí porobených národů se Čingischánova veleříše rozpadala.

Další období mongolských ději je poznamenáno vnitřními boji jednotlivých rodů o moc, zejména soupeřením mezi východními a západními – ojratskými – feudály. Ojratský kníže Togón se stává vládcem celého Mongolska. Od roku 1454, po smrti Esena, syna Togóna, se vlastní Mongolsko rozpadlo na mnoho feudálních panství. Nastoupilo těžké období feudální rozdrobenosti a bratrovražedných válek. Jan koncem 15.století se Mongolsko na krátké období opět sjednotilo pod vládou chána Dajana. Po jeho smrti (1543) bylo však rozděleno mezi jeho syny. Jeho vnukovi, knížeti Altanovi (1557-1582), se sice podařilo podrobit feudály západní části Mongolska, zanedlouho se však i tato říše rozpadla.

Od druhé poloviny 16. století se šíří v Mongolsku lámaismus. Lámaistické kláštery získávají obrovské pozemky a velká stáda dobytka. Vyšší lámově, představení klášterů, se rekrutovali zejména z vyšší šlechty. Tak byla zaručena jednota světské a církevní feudální moci.

Koncem 16. století se na území severovýchodní Číny formoval mocný vojensko-feudální státní útvar pod vládou mandžuské dynastie. Výbojná mandžuská politika nesměřovala jen k ovládnutí Číny, ale i Mongolska. V roce 1634 vítězí mandžuská vojska nad tehdejším vládcem jižního Mongolska Ligdanem, který usiloval o vytvoření jednotného mongolského státu. Dva roky nato, v roce 1636, byla jihomongolská knížata podrobena a nucena uznat vazalskou závislost na Mandžusku. Jižní část Mongolska byla přejmenována na Vnitřní Mongolsko. Severní Mongolsko (Chalcha) je od té doby nazývána Vnější Mongolsko. V roce 1688 si Mandžusko podmanilo i Vnější Mongolsko. V roce 1691 se v Dolónnúru konala ceremonie přijetí chalchských feudálů do mandžuského poddanství. Řadou dalšího opatření mandžuská dynastie postupně likvidovala samostatnost mongolských feudálů a upevňovala svou nadvládu v Mongolsku. Zvlášť těžce dolehla mandžuská okupace na araty, kteří byli ve dvojí závislosti. K povinnostem vůči vlastním feudálům přibyly povinnosti mandžuským vládcům. Mandžuové vykonávali v Mongolsku svou vládu prostřednictvím dosazených správců země. Bylo zavedeno jednotné vojenskoadministrativní rozdělení země. Základní jednotkou se stal somon, který na výzvu mandžuských úřadů měl za povinnost postavit 15 vyzbrojených jezdců. Několik somonů tvořilo dzalan a několik dzalanů chošún. Mandžuové postupně zvětšovali počet drobných panství. Rozdrobení země vedlo k hospodářskému i kulturnímu úpadku. Zmenšila se možnost větších přesunů stád na nová pastviště, klesl počet dobytka. Mandžuská dynastie si vybudovala z lámaistické církve, která se stala mocnou nábožensko-politickou organizací, svou oporu. Od 30.let 18.století Mongolové nesměli samostatně obchodovat s ostatním světem. Nemohli obchodovat s Čínou, protože čínská hranice byla pro Mongoly uzavřena. To vedlo k izolaci země. Koncem 18.století Mandžuové povolili čínským obchodníků proniknout do Mongolska. Lichvářská politika čínských obchodníků jen zvýšila zbídačení pastevců. V nejtěžší době národní a sociální poroby mongolský lid nepřestal usilovat o svobodu a nezávislost své země. Bránil se proti mandžuské nadvládě a bojoval proti ní. Tento boj nabýval různých forem – od pasivní rezistence jednotlivých aratů po národně osvobozenecké hnutí. Jednou z forem odporu byly masové útěky Mongolů do Ruska. Mongolský lid nejednou povstal proti uchvatitelům. V letech 1754 až 1758 povstali západní Mongolové pod vedením knížete Amursany. Mandžuská vláda přizvala na pomoc početnou armádu. která krutě potlačila lidové hnutí, okupovala západní Mongolsko a nastolila tam koloniální režim. Přitom byla vyvražděna větší část obyvatelstva. Přibližně ve stejné době ve Vnějším Mongolsku vzniklo mocné protimandžuské hnutí pod vedením knížete Cengündžava, které poskytovalo všestrannou pomoc západním Mongolům. Poprava vůdce hnutí Cengündžava vyvolala masové protimandžuské hnutí, které nabylo takových rozměrů, že okupační vláda vbyla nucena přizvat na pomoc lámy – kazatele. Povstání však bylo potlačeno. Koncem 18. a v první polovině 19.století ve Vnějším Mongolsku došlo k řadě bouří, z nichž zvlášť významní místo zaujímají ozbrojená vystoupení v letech 1837-1840 v chošúnu (vojensko-správní jednotka) Togtoch Töra Cecenchanského kraje (nynější Chentejský kraj). Byla to nejen protimandžuská, ale i protifeudální vystoupení – arati otevřeně odepřeli poslušnost chošúnskému knížeti a mandžuskému císaři.

Na počátku 20. století se Čína dostala do polokoloniální závislosti na imperialistických státech. Vnější Mongolsko se tak ocitlo ve sféře světového kapitalistického trhu a v jeho ekonomice se začaly objevovat nové momenty – zbožně peněžní vztahy. Rozvoj peněžního systému vedl k dalšímu zesílení feudálního útlaku, k všeobecnému úpadku hospodářství aratů a k růstu jejich zadluženosti. Mandžuská vláda umožnila americkým, britským, japonským a dalším kapitalistickým firmám drancovat bohatství země a přeměnit Mongolsko v odbytiště jejich zboží a pramen levného nákupu surovin a dobytka. Politika počínšťování otevřela cestu čínským feudálům a kupcům ke kolonizačnímu záboru půdy a pastvin. Tyto okolnosti ve svém souhrnu vedly k zesílení osvobozeneckého boje aratů za svobodu a nezávislost. Další rozvoj osvobozeneckého hnutí mocně ovlivnila buržoazně demokratická revoluce v Rusku v letech 1905-1907 a později i čínská revoluce v roce 1911. V roce 1900 současně vzplanula velká povstání v západních i východních krajích. V roce 1903 povstali aratu Dzasagtchanského kraje pod vedením legendárního hrdiny Ajúše. Arati žádali zrušení všech nevolnických povinností a zřízení vlastní rolnické samosprávy. V letech 1905-1907 povstali proti mandžuské nadvládě arati a nižší lámové Urgy. O rok později vzplanul boj proti čínským kupcům, lichvářům, v řadě chošúnů Cecenchanského kraje. V těchto bojích rostlo politické uvědomění lidových mas a jejich hnutí nabývalo nových, organizačních forem. Jednotlivá vystoupení aratů vyústila v jediné národně osvobozenecké hnutí v roce 1911.

Úspěch národně osvobozeneckého hnutí lidových ¨mas využili feudálové, kteří za pomoci carského Ruska uskutečnili politický převrat s cílem odtrhnout Mongolsko od Číny. Vlivní světští i církevní feudálové vytvořili v Urze prozatímní vládu. Více než 200 let trvající mandžuské panství bylo svrženo. 1.prosince 1911 byla vyhlášena nezávislost Mongolska, které se stalo absolutní monarchií v čele s hlavou lámaistické církve bogdgegénem. Avšak plody národně osvobozeneckého boje sklidili mongolští feudálové, kteří upevnili své politické pozice a zintenzívnili vykořisťování aratů. Likvidace mandžuské nadvlády ještě více obnažila vnitřní protiklady v zemi. Zhoršující se situace lidu vedla k zesílení protifeudálního hnutí. Těžištěm osvobozeneckého hnutí zůstala však i nadále otázka národní nezávislosti.