Autobus je na místě opět dříve, už v půl šesté. Hledáme spoj do Amecameca kam jezdí společnost Volcanes ($19). Jezdí už od 6 hodin a budeme po sedmé na místě. Slunce je ještě schované za sopkami a je hrozná zima. Nalézáme na Zócalu jediný místní hotel Carlos. Připadá mi, že si z nás poloanglicky mluvící recepční dělá trochu srandu, pokoj není - uklízí se, záchod není - zkuste na náměstí apod., ale radí nám, jak postupovat pokud chceme na Iztaccihuatl. Je třeba v sousedství zajít do kanceláře NP, kde dostaneme povolení. Otevírají sice až v 9 ale už půl deváté vniknu dovnitř, kde mi bez problémů vystavují doklady, jeden pro vojáky druhý pro strážce. V hotelu potkáváme 2 metrového holandského námořníka s americkou přítelkyní a domlouváme s nimi společný odvoz na Paso Cortéz. Oni si jdou vypůjčit mačky (jak sami říkají "Mickey Mouse Equipment") a my se jdeme se nasnídat, koupit pár věcí na cestu (Milky Way) a pak v hotelu přepakujeme věci do 2 batohů a zbytek necháme v komoře sloužící jako úschovna. Pak společně seženeme na náměstí taxi ($250) na chatu Alzamoni. Na hranici NP hlídkují vojáci a na sedle platíme za vstup $10 na osobu a den. Zbývá ještě 7km drsnější cesty na chatu. Cestou nabíráme Floriána a Kristine (Němec s Dánkou), se kterými zítra dobijeme vrchol. Je ještě brzy a nechce se nám nečině čekat. Na parkovišti La Joya je skupina vojáků, kteří zde mají cvičení a čekají na návrat kamarádů v vrcholu. Ochotně mi radí kudy vede cesta a já nechávám jednu láhev vody u nich ve stanu, abych ji nemusel tahat nahoru.

Vyrážíme v půl třetí a jde to ztěžka ale i přesto cestou docházíme jak F+K tak i další dvojici Angličana s Američankou. Na pláncích, které jsem viděl mi přišlo, že je zde více chat a že e ve výšce kousek nad 4000m. S přibývající výškou se rychlost stále snižuje a kýžená chata stále v nedohlednu. Když už se dokonce chtějí F. vrátit H. uvidí za hřebenem chatu. Zde se vysvětlí, proč se nám stále schovávala, jsme totiž ve výšce 4780m, tedy výš než jsme jí čekali. V 18:30 tedy můžeme konečně shodit těžké krysy ze zad.

Jsme nevyspalí, jdeme spát brzo. O to dřív se opět probouzím a nemůžu usnout. Honí se mi naprosto scestné myšlenky - "10, 15, stánek na ulici, auto(taxi), sakra co to je za blbost, tady přeci nic nejezdí, 10, 15, ..." a tak pořád dokola. Nedostatek kyslíku mě připravil o zbytky rozumu. Je pravda, že naše aklimatizace asi není úplně podle příruček: předevčírem jsme přijeli od moře, předešlou noc jsme spali v autobuse pár hodin, atd. Konečně svítá! Nemám ale sílu vstát z vyhřátého spacáku do ledové zimy a jít fotit oranžové mraky.