poprvé v Číně

21.7.

Před přistáním vyhlížíme čínskou zeď a rýžová pole, beznadějně. Přistáváme po 11hodinovém letu kolem 10 hodiny ráno. Přiletěly s námi naštěstí i naše batohy. Letiště nás začíná připravovat na roli analfabetů, většina nápisů kupodivu není latinkou. Peníze měníme bez problémů v jednom z bankomatů.

Autobus, který nás zaveze do města před Beijing Intl. Hotel nelézáme také v pohodě. Čtvrť je moderní a pokud by zde nechodilo tolik Číňanů, snad bychom si mysleli, že jsme někde jinde. Na ulici kupujeme mapu, hustě popsanou linkami městské dopravy – ovšem čínsky. Dál musíme metrem. Po vystoupení se charakter okolí poněkud změnil. Jsme odchyceni rikšou, prý nás zdarma odveze do hotelu. Radši bychom šli pěšky, řidič/motor má co dělat. Za deset minut jsme na místě – Far International East Hotel stojí v „čínské" čtvrti. Rikša je zklamán, že nedostane provizi za hosty, protože se oháníme papírem vytištěným z internetu. Hotel je v relativně honosné budově ale levné pokoje má přes ulici v typickém baráku.

Zamykáme batohy do skříňky a jdeme na průzkumnou pěší výpravu na Tiantan. Procházka čtvrtí ne zcela turistickou čtvrtí H. moc nenadchla. Dokonce bych řekl, že ji vylekal pán, který si na prahu svého domku čistil svůj revolver. Vzdálenosti se ukazují poněkud velké a skutečnost se ukazuje jiná než co říká mapa. Bereme si tedy autobus. Průvodčí jsme jistě připadali jako exoti, když jsme nepochopili kolik máme zaplatit, pořád jsme ji cpali víc než bylo třeba. V Tiantan (Temple of Heaven) je na naše poměry poměrně dost lidí. Máme pak problém najít autobus zpět do centra k nádraží. Když konečně nalezneme správnou zastávku, nastoupit na správnou linku také není triviální, autobusy zde zastavují na několika proudové silnici za živého provozu zmateně vedle sebe. Na hlavním nádraží zjišťujeme, že u speciálního okénka žádné lístky do UB pochopitelně nejsou. Opisuji si tedy alespoň z velké tabule se zručností žáka 1.třídy zvláštní školy jízdní řád s originálními názvy. To pobaveně sleduje jedem z místních obyvatel a raději mě to napíše sám. Ochotně se nám snaží poradit odkud jezdí alternativní autobus. Sice poněkud nemohl pochopit kam, že to chceme. Problém nebyl ve výslovnosti, ta byla pochopitelně perfektní, ale v tom, že jsem dopředu nerozeznal, kterým nářečím hovoří. Jedno město má totiž nejméně 3 jména Erlian / Erenhot / Ereen. Zde byla správná možnost „ájrlien". Autobus by měl jezdit snad z nádraží blízko Xizhimen. Jedeme se tedy osobně přesvědčit. Na nádraží už ale zavírají a zřízenec nám plynnou čínštinou vysvětluje, že odtud rozhodně nic nejede a v dohledné době ani nepojede, snad z autobusáku blízko výpadovky na sever. Alespoň se najíme v jednom z bister s příjemnou obsluhou a čajem zdarma. Pravda poněkud jsme se neorientovali v jídelním lístku ale nakonec si něco objednáme podle slovníku.

U metra nás odchytí náš známý rikša a s úsměvem nás odveze k hotelu, tentokrát však už ne zadarmo. Seznamujeme se spolubydlícími a omlouváme se, že zítra budeme vstávat velmi brzo, protože chceme na zeď a to dokonce velkou a čínskou.

22.7.

Ráno se opravdu probouzíme podle slibu ještě za tmy. Kupodivu ale už kromě nás jsou všichni pryč a hodinky ukazují 11hodin. Pokoj totiž nemá kromě světlíku okno a budím jsme velkoryse ignorovali. Spánkový deficit a časový posun na nesprávnou stranu udělaly své. Rychle do sebe hodíme pár českých sušenek a vyrážíme metrem na stanici Dongzhimen, odkud jezdí autobusy do Huairou. Kupodivu je zataženo a prší. V metru prodávají místní polotovary – zvířata všech druhů. Zastávka a číslo autobusu odpovídá LP ale cestovat včetně nás chce hodně lidí. Autobus přijíždí a ač lidé nevystupují zadními dveřmi zase ven, se všichni vejdeme – my bohužel na stojáka. Průvodčí vybírá jízdné ale má nějaké problémy, protože dost lidem včetně nás něco vysvětluje. Rozumím tomu, že nemá napět drobné a vrátí nám později až rozmění. Před koncem opravdu začne všem vracet, ovšem kromě nás. Teď se ukážou naše zkušenosti! „A co my?" a ukazuji mu lístek a domáhám se vrácení peněz. Místo toho po nás chce nějaký doplatek. To se povedlo, raději platím abychom nevypadali divně a průvodčí se jistě popadá za břicho. V Huairou je liduprázdno a my se snažíme nějak získat odvoz ke zdi Mutianyu chvíli nám zastaví malý taxík, cenu se podaří trochu usmlouvat ale není zde možnost volby. Cestou se zastavujeme v samoobsluze pro nějaké jídlo. Ceny jsou víc než příznivé. Za slabou hodinku jsme na místě. Řidič na nás počká 2hodiny a my vyrážíme k pokladně a pak jelikož nejsme líní opovrhujeme lanovkou a vystoupáme po mnoha schodech na hřeben, kde konečně můžeme stanout na slavné zdi. Zeď se nachází už v zalesněných horách, po jejichž úbočích se vine do dálky. Bohužel počasí není ideální, slabě prší a hory jsou tak v silném oparu. Lidí zde je rozumně málo a my si můžeme v klidu prolézt většinu opraveného úseku i s mnoha baštami. Chůze se sice často mění v lezení po čtyřech, protože některé úseky jsou velmi prudké s vysokými schody. K taxíku se vracíme se zpožděním ale to nikomu nevadí. Ve městě se necháme vyhodit u stejného obchodu, kde si kupujeme hit – totiž levnou Pepsi Colu. Ač ji doma nemůžeme vystát, v cizině tento sladký cumel dokáže dodat osvěžit i dodat energii. Řidič chce sice poněkud nečekaně znovu peníze za zpáteční cestu i za čekání ale ceny jsou nízké. Vracíme se zpět do Pekingu a jelikož bychom se ještě rádi dostaly na včera hledané autobusové nádraží. Vystupujeme tedy na okraji Pekingu a podle mapy se snažíme chytit autobus naším směrem. Což není nijak lehké, protože ty, pokud vůbec, jezdí po několika proudové oplocené dálnici. Následuje tedy několikakilometrový pochod do neznáma než konečně chytneme nějaký starý bus na LPG. Ten nás vyhodí na neznámém moderním sídlišti s obchodními centry. Netušíme vůbec, kde jsme natož jak se dostat k metru. Nakonec se nacpeme do některého z autobusu, který by snad mohl jet k metru. Další pokus dopátrání se kýženého autobusu tedy skončil fiaskem.

Alespoň se zastavíme v Beijing Intl. Hostel, za Marie - Kanaďankou ze Singapuru , která by s námi měla absolvovat cestu po Mongolsku. Opravdu ji nalezneme, ona pojede do UB drahým rychlíkem. Vracíme se k našemu hostelu, u metra se musíme proplížit aby nás neodchytnul náš rikša. Máme hlad a jdeme se najíst do jedné z restaurací. Kupodivu asi poznali, že jsme cizinci a sympatická servírka se nás trochu bojí. Ale pak si půjčuje naší čínsko-anglickou konverzaci a zajímá se, jak se co čte. My jí na oplátku pobavíme „zručnou" manipulací s hůlkami. Cena je trochu vyšší, vybrali jsme si asi lepší podnik.

23.7.

Ráno si necháváme batohy v hotelové úschovně a jdeme pěšky na náměstí Tiananmen. Zde se vine kolem celého náměstí tradiční fronta, která chce shlédnout Maa v mauzoleu. Stojí v ní uniformované školní výpravy z celé země. Fronta postupuje rychle a organizátoři hlídají aby někdo nepředbíhal. Cizinci jsou zde jako indiáni, místní je často žádají o společné foto. Studenti si rádi popovídají anglicky, ptáme se na „Podzemní město" a oni hned volají někam mobilem ale je prý zavřené. Jsou náležitě hrdi na svoji zem. Nemáme času nazbyt a jdeme rovnou do Zakázaného města. Nad jeho branou na nás shlíží mamutí portrét Mao’ce’tunga. Přidává se k nám prodejce a nabízí nezávaznou návštěvu prodejní výstavu maleb. Není špatný, umí dobře anglicky, říkanku má poměrně dobře promyšlenou - jedná se o putovní výstavu, která se přesouvá do Paříže, dnes za 2hod končí a my máme poslední šanci (tj. nelze se vymluvit zastavíme se až půjdeme nazpátek), atd. Zkrátka horko poněkud otupilo rozum a my kupujeme jeden z malých svitků za 35USD. Ve městě jsou kvanta lidí což spolu s horkem poněkud kazí dojem, obrazy, hodiny, atd. Do jedné části (Klenotnice???) je nutno si dokonce zakoupit za 2 juany (10Kč) návleky na boty. Utratili jsme nesmyslně za obrázek a proto přecházíme na úsporný program – tj. kupujeme pouze jedny a vystřídáme se. Jdu první. Velikostně se hodí maximálně na botu velikosti 5 a tak mi na botách vydrží pouze pár kroků. H. je předávám v desolátním stavu. Co asi bylo směšnější – moje spořivost nebo ty návleky? Potkáváme známé Čechy z letadla a po výměně zkušeností navštěvujeme ještě blízký Jingshan park a pak se vracíme rychle do hotelu. Cestou se nám několikrát snaží vnutit nějakou prodejní výstavu ale musí se hoši ještě moc učit a nejen angličtinu. Také jejich místo není na žádném atraktivním místě.

V hotelu je šťastnou shodou okolností cestovka, kde nám slečna Shen vytelefonuje informaci o autobusu a napíše průvodní dopis. Ten odjíždí pochopitelně v 17hod z úplně jiného nádraží někde na jihu. Tam jedeme z časových důvodů taxíkem. Ač jsme se nakonec nepřestrojili za chudé Číňany, řidič nás neokradl a cena byla velmi rozumná. Pro mě jako Pražáka dost nepochopitelné.

Ukazujeme několikrát průvodní dopis, než někdo může potvrdit, že autobus opravdu pojede ale až v 18:30. Postarají se o nás, máme počkat v čekárně a výpravčí nám řekne až přijede. Máme několik hodin času a můžeme se aspoň v klidu najíst. Majitel je opět šokován, že vidí cizince. Bohužel zde není kde se po celodenním běhání po městě umýt. Vyrážím vyhlížet autobus a když ho konečně objevím spěchám pro H. Tu však potkávám, jak spolu s výpravčím a neznámým mužem vláčejí všechnu naši bagáž k autobusu. Bus má zde pouze zastávku na trase z přístavu Tianjin. K našemu překvapení je to ale hotelbus, nemá totiž sedadla ale lehátka ve dvou patrech, vlevo 2, napravo jedno. Naštěstí není úplně plný a získáváme za 2x100Y 2 místa na pětce. Pouze se sám sebe štítím, smrdím potem jako tchoř.

Vyrážíme, po okruhu objedeme Peking a po dálnicích směřujeme k severu. Někde v horách za Badaling sjíždíme z dálnice na normální silnici, na které je třeba opakovaně platit mýto. Při zastávce u jedné benzínové pumpy se můžu konečně umýt, jaká to úleva! Dospáváme deficit ale po půlnoci se dostáváme do ohromné zácpy, ve které zůstaneme až do rána. Máme strach, že nestihneme vlak do UB. Po rozednění se konečně dostaneme za kritické místo, kde snad budují nový mostík. Nyní můžeme pozorovat protisměrnou kolonu. Prvním překvapením je absolutní převaha nákladních aut nad osobními. Jestli na 100 nákladních připadá tak jedno osobní. Druhým pak přepravovaný náklad, auta mají otevřený nákladový prostor přeplněn uhlím, dřevem, nábytkem, zvířaty atd. Ráno po přejetí hor jsme se ocitli v ploché liduprázdné krajině, kdy jsme za celou dobu projeli snad jen jedním dvěma městy. Čas jsem si mohl krátit pozorováním skrz uličku, jak pokuřující řidič se šátkem a lá „Tozi Fan" si hledá příležitosti pro předjíždění stovek pomalých náklaďáků. Závěrečný úsek vede už pouští Gobi podél železniční trati.

Na místě jsme kolem 13hodiny, tj. podle jízdního řádu, ve kterém je se zácpou pravděpodobně počítáno. Kolem autobusů se hned nahrnuli různí pomahači, prodavači a rikšové. Kromě nich široko daleko nebyla ani noha. Náš autobusák je ale šikovně nechal vycukat a nám umožnil si vzít batohy ze zavazadlového prostoru, že oni neměli šanci se jich chopit dříve. Nevíme, kde je nádraží a místní s tím dělají tajnosti, nechce se nám věřit, že je opravdu tak daleko. Pokus dosáhnout ho pěšky ovšem ztroskotal a využíváme služeb nejvytrvalejšího z nich. Cenu jsme usmlouvali na cenu běžnou v Pekingu. Rykša se zlatými zuby neměl z námi a našimi batohy rozhodně lehký job.

Na nádraží se pro změnu vyrojili taxikáři nabízející převoz přes hranice. Ten je nutný ale ceny se nám moc nezdály. V „klidu" jsme si tedy opsali jízdní řády a rozhodli se pro jednoho z nich, který vypadal relativně solidně. Tu se ale objevil další řízek, připomínající pražského taxikáře. Vytasí se pasem s razítky a všichni najednou sklapnou, dokonce i ten, se kterým jsem se už nějak domluvil od nás dává ruce pryč. Dodnes nechápu o jakou „falešnou hru" se tady jednalo. Za 5USD na osobu nám řízek nabízel odvoz přes hranice do Zamyn-Üüd. I když se nám to moc nezdálo nacpali jsem bagáž do jeho staršího Jeep Cherokee. Cestou naše podezření stouplo na stupeň panika, když jsme nejdříve zastavili u nějakého domu, kde naložil nějaké ocelové škrabky a pak dokonce na místním bazaru. Naštěstí pouze přibíral dva mongolské rusky mluvící sourozence. Na hranicích to uměl a mohl předjet dlouhou frontu přímo k celníkům. Čínský celník si pro prozkoumání mého zeleného pasu přivolal komisi a asi čtvrt hodiny ho zkoumali. Nevím ale asi mě pokládali za tibetského mnicha, který chce emigrovat do Mongolska. Na mongolské straně už žádné problémy nebyly a my se šťastně dostali na nádraží. Naši mongolští spolucestující se nás ujali a ukázali veksláka, který nám vyměnil dolary a koupil jízdenky na vlak.

Vlak byl připraven včas, jen nás překvapil poplatek za ložní prádlo. Vagóny jsou sice staré východoněmecké vykopávky se samovarem, které nás sice pomalu ale jistě převezou do UB.