Moskva

19.7.

Konečně jsme se dočkali 19.července 2002, tj. dne odletu. Na letišti se přiznáváme k benzínovému vařiči, což se ukázalo jako blbost, jelikož ho kontrola u RTG na monitoru neměla vůbec šanci ho objevit. Takhle ho ochranka ho chce vidět. Musíme rozbalit batoh zamotaný před chvílí důkladně do strečové fólie aby si k ní ochránce čuchnul a omámen benzínovými výpary na ni nalepil téměř neodstranitelnou nálepku „OK".

Let s Boeing 737-400 byl až na pár turbulencí v pohodě a po okruhu nad osvětlenou Moskvou přistáváme půl hodiny po půlnoci. Na celnici je třeba přiznat všechny peníze, foťáky nikoho nezajímají. Batohy na nás počkají v transitu a my se snažíme najít místečko na přečkání noci. Těch je tady ovšem pomálu a my proklimbáváme noc na zemi ve vstupní hale. Čas si krátím obhlídkami letiště a hypnotizováním non-stop směnárny aby otevřela okénko. Nechala se a my můžeme nevyspalí odjet v 6 hodin maršrutkou (tj. kolektivem) do města. Ta nás vyhodí podle předpokladů na stanici Rečnoj vokzal. První dojem z Moskvy nic moc, špína. Metro je ale monumentální ve všech směrech - počtem tras, rychlostí schodů, výzdobou, velikostí stanic, malými intervaly mezi odjezdy vlaků, jejich délkou, vzdáleností stanic.

Prvním našim cílem je sportovní komplex v Lužnikách. Ze stanice Sportivnaja už časně ráno proudí lidí ke stadiónům ne kvůli sportu ale na obrovské tržiště. Otevřené plavecké stadióny od olympiády v roce 1980 už poněkud zchátraly ale v jednom z nic byla kupodivu voda. Ta byla i v nedaleké řece Moskva, z jejíhož nábřeží je pěkný pohled na Leninské hory s mrakodrapovou univerzitou a skokanským můstkem. Zachovalejší a uvnitř pěkně upravený je atletický/fotbalový stadión, sloužící dočasně jako záchodky pro pivní slavnosti. Jejich návštěvou se naskytla možnost vyfotit si barevné tribuny. Rohlíkem jsme ovšem neopili ochranku na dlouho, jen co jsem otevřel foťák už tu byli a na medovou otázku „Možno vyfotografirovať?" zazněla drsná odpověď „Nět". Jelikož byla podpořena i patrně ostře nabitým kalašnikovem, přesunuli jsme se raději k hokejové hale. Rád by viděl jak vypadá uvnitř ale zvenku se podobá prosklené trosce.

Přesunujeme se na nedaleký klášter Novoděviči. Za zmínku snad stojí krásný červený podchod a také to, že už v 10 hodin začíná být horko a dusno. Mají ještě zavřeno a proto nejdříve navštěvujeme sousední hřbitov, kde leží mnoho z ruských velikánů – spisovatelé (Gogol, Puškin), kosmonauté, generálové, konstruktéři (Iljušin, Tupolev, Jakovlev, ...), oběti z objevitelských cest, manželky politiků (Stalin, nejnověji Raisa Gorbačova), vědci, hrdinové (Meresjev). Obecně snad všichni velikáni na něž se nedostalo na nejprominentnějším místě na Rudém náměstí u kremelské zdi. Nedostalo se i na jednoho z prezidentů a generálního tajemníka KSSS Nikitu Chruščova - patrně díky odsouzení Stalinových čistek na památném sjezdu KSSS, prohrou v kubánské krizi a odsunutím Brežněvem z vedoucího postu. U vchodu jsme odhaleni jako cizinci a platíme vstupné. Když už tedy platíme aspoň vydyndáme mapku díky níž přesně víme kde se konkrétní hroby nacházejí.

Poté obejdeme znovu zeď a navštívíme monastýr, vyhlášený krásně zdobenými věžemi. Záběry z ulice poněkud narážejí na trolejové vedení. Do vnitřních klášterů jsme nešli (60 rublů).

Času není nazbyt, spěcháme metrem do centra. Chceme spatřit sídlo všemocné KGB – Ljubjanku. Po vystoupení z metra ji marně hledáme, přeci ji nemohli zbourat jako sochu řezníka a čekisty Džerdžinského ze středu náměstí. Po notné chvíli nám dochází, že stojíme přímo před ní. Zvláštní je, že všechny vchody se zdají zavřené. Po ulicích obcházejí ozbrojené vojensko policejní patroly a kontrolují doklady převážně Kavkazsky vypadajícím obyvatelům. Nás ignorují, nevypadáme totiž jako bychom právě přijeli z Grozného. Procházíme centrem z snažíme se identifikovat Bolšoj těatr a další budovy. Nejsme si zcela jisti, jestli se nám to podařilo správně. Splést se ale nemůžeme s Rudým náměstím, to je nezaměnitelné. Pouze nás mate, že na něm nikdo není, když jsou návštěvní hodiny v mauzoleu. Pořadatelé totiž pouštějí skupiny pouze do ohraničeného prostoru ke kremelské zdi. Výjimku dostává malá demonstrace se srpy a kladivy za časy dávno minulé. Batohy a foťáky jsou zakázány, musíme se vystřídat. V mauzoleu je temno a pietní atmosféra, návštěvníci se nesmí zastavit a hlučit aby se Vladimír Iljič neprobudil. Za mauzoleem leží další osobnosti – generálové (Žukov, Koněv), kosmonauti (Gagarin, Komarov) a hlavně generální tajemníci Josif Visarionovič Džugašvili-Stalin, Leonid Brežněv, kterého do hrobu hodily poněkud tvrdě, Viktor Černěnko a Jurij Andropov. Návrat na místo vedl kolem celého náměstí. H. tak spěchala, že málem neviděla ani Vladimíra. Prostřídali jsme se a dali sraz tentokrát na druhé straně.

Pokračujeme nafotit chrám Vasila Blaženého se šlehačkovými kupolemi, a do legendárního obchodního domu GUM, kde dříve nebylo co prodávat. To se změnilo, nyní je málo kupců ochotných předražené luxusní zboží koupit. Nakonec si necháváme Kreml, vstupné je pochopitelně pro cizince daleko dražší (350r) a s batohy se dovnitř nesmí. Ty je nutno nechat v úschovně, kde světe div se, platí také dvojí ceny (platíme 60r). U vstupu je fronta, protože každý musí projít letištním rámem. Kreml je velký a prohlídka zabere velkou část odpoledne. Krásné pravoslavné kláštery s věžičkami a ikonami, největší nefunkční zvon Car kolokol a největší nefunkční dělo Car Puška a další. Nakonec si ještě obcházíme Kreml dokola zvenčí, což nás v dnešním dusnu stojí mnoho potu. Před Kremlem „objevujeme" velký podzemní komplex Ochotnyj Rjad a přejíždíme metrem na vyhlášený Arbat. Zde nám ale nic moc zajímavého nepřišlo a ani túra k Bílému domu nebyla moc podařená. Snad jen pohledy na typové mrakodrapy (Leninské hory, Hotel Ukrajina a další dva obytné) a otevřenou knihu – bývalé sídlo RVHP. Před ním jsme poněkud zmateni, že autobusy projíždí zastávky ale naštěstí se nás ujímá chodec a díky česko-ruské družbě jsme dovedeni na metro. Na Běloruském nádraží se stavujeme na jídlo. Díky tomu, že pak čekáme dlouho až se naplní maršrutka lidmi a která jede navíc na Šeremetěvo-1, přijíždíme na poslední chvíli. V čekací hale vidíme holky s nápisem „Expedice Čína" a hned je jasné, jaká je jejich mateřština. Dozvídáme se dokonce, že letí ještě další 14 členná skupina, která má v plánu koňský přejezd u jezera Chovsgol v Mongolsku, s Karlem se dokonce znám z jednoho školení pro ČSSZ. Máme dokonce sedadla u sebe ale s H. přes uličku. Naštěstí díky několika velkým a malým rošádám získáváme místo vedle sebe u okna. Let Boeing 767 probíhá v klidu a my doháníme spánkový deficit.