Mexico, Guatemala, Belize 2004

Na konci roku 2003 se objevily výhodné ceny letenek do střední Ameriky od Iberie. Jelikož většina z nich ale má mezipřistání v Miami, pro nás připadala v úvahu pouze Habana nebo Mexico City. Zvolili jsme Mnichov-Madrid-Mexico City za 550EUR. Pražské zastoupení Iberia alias Dušek nám letenky prodat nemůže, nic o cenách neví, musíme přímo přes internet. To se později ukáže jako dezinformace, protože jiným je prodali.

-0.den/čtvrtek - balení a stres

Z Prahy vyjíždíme 5.2.2004 po poledni a přes Plzeň, Rozvadov, Regensburg dorážíme po 4,5 hodinách před Mnichov. Nejprve se zastavujeme v Unterschleissheim, pak odvážím H. na letiště a vracím se zpět do Unterschleissheim, kde u známých nechávám auto. Za 6EUR par dorážím na letiště rychlovlakem.

Máme pouze elektronickou letenku CYBERTICKET (tedy pouze číslo) ale funguje to a na základě pasů nám vystavují palubní lístky. Airbus A320 startuje z Franz Josef Strauss v 19:55 a v 22:30 jsme na Barajas. Po přesunu na mezinárodní terminál se usazujeme na lavičce před naším gate. H. usíná a já jdu na obhlídku terminálu. Obrovské haly jsou téměř opuštěné a i u našeho odletu je jen pár lidí. Vracím se a taky usnu. Probudí nás v půl druhé až last call z místního rozhlasu na naše jména. Rychle se balíme a běžíme na gate. Deník nekončí a tak to dobře dopadlo. Čtyřmotorový Airbus A340 pro 250 lidí je už plný, v Madridu měl pouze mezipřistání z Barcelony. Usazujeme se ale nic se neděje. Já zaslechl něco o zavazadlech, H. zase o první pomoci. Staršímu pánovi se opravdu udělalo blbě a ostatní mu poskytovali první pomoc. No nevím proč nás teda vyvolávali tak brzo? Místa nic moc, v menší A320 jsme měli protekční místa, tady sedíme uprostřed (2-4-2). Po startu jsme usnuli a probudilo nás na chvíli jen první jídlo (těstoviny, kuře s kari rýží), půlku 11ti hodinového letu jsme prospali. 1,5 hod před přistáním jsme dostali snídani a vstupní formuláře. Při přistávání na Benito Juárez jsme viděli sopky Iztaccihuatl i Popocatépetl jako na dlani. Z letadla nás odvezli teleskopickým autobusem k hale. Odbavení se sice H. snažila sabotovat roztrháním mého vstupního formuláře ale našel jsem si nový. Jelikož jsme si na semaforu vyhráli zelenou, vcelku rychle jsme se dostali na mexické území.

-1.den/pátek - teplíčko

Vyměňujeme v bankomatu $3000 (nikoliv dolarů ale pesos, $ zde značí totiž místní měnu a ne měnu strýčka Sama). V 9:00 nám jede luxusní autobus Estrella Roja přímo od letiště do Puebla ($125). Po důkladné prohlídce zavazadel nám je řidičem nabídnuto pití a občerstvení (gratis). Jedeme přes průsmyk a je pěkně vidět poměrně dost sněhem pokrytá Iztaccihualtl - opravdu podobná ležící ženě. Za 2 hodiny jsme v Puebla na terminálu CAPU. Zjišťujeme ceny do Oaxaca - ADO za $216, AU $180 (secunda clasa). Ještě poněkud zblblí doporučeními "cestovat pouze 1.třídou" váháme ale nakonec cena rozhoduje. Dáváme batohy do předražené úschovny s hodinovou sazbou (platíme za 2 batohy při vyzvednutí $80).

Místní dopravou jedeme do Cholula ($4), kde se nachází největší pyramida, která ovšem pyramidu moc nepřipomíná, Je to pahorek, na kterém stojí kostel. Místo je ale fotogenické a je vidět čtyřtisícové La Malinche.

Přelezeme ještě na protější kopec, kde potkáváme mladou Američanku s Mexičanem, kteří nám poradí kde se najíst a kde je tržnice. V jednom krámku se opravdu dobře najíme za $35 (tortillas, gyros, maso s houbami) a na tržnici kupujeme levné "originální" banány a pomeranče za $5. Chuťově se dost liší od "našich". Jedeme zpět do Puebla ($4). Řidič má zjevně dobrou náladu, hlasitě si zpívá nejen nám ale nakloněn k otevřeným dveřím i ostatním lidem venku na ulici. Jdeme ke katedrále ale ta nás moc nebere a k muzeu lokomotiv. Vstup je volný ale mají už bohužel zavřeno. Vracíme místní za $3,50 na CAPU. Zde nad batohy proklimbáme až do 0:30, kdy nám odjíždí náš autobus.

-2.den/sobota - první ruiny

AU se ukázal jako perfektní autobus, neměli jsme sice kolu jako v "červené hvězdě" ale v 6:30 jsme byli hladce v cíli. Trochu jsme byli zmateni, že terminál AU se nachází mimo město, ale po rozednění lehce nalezneme místní ulici vedoucí do centra a odchytneme si autobus ($3,50). Zde nás odchytne nadháněč pro hostel a dá nám letáček. Z principu ho nenásledujeme ale ubytování se nám zde nezdá nijak moc levné a navíc je se třeba ubytovat až později (po 10hod). Nakonec skončíme v inkriminovaném hostelu ($200 dvoulůžkový pokoj v klidném dvorku, záchod a sprcha). Sprcha a rychle vyrážíme na Monte Albán.

Snažíme se tam dostat za místní ceny, jdeme tudíž kolem autobusového nádraží přes most, kde chytneme bus na Monte Albán, colonia. Ta se nachází ještě asi 3km (po silnici) pod ruinami ale máme čas. Prohlížíme místní flóru a za chvíli nám sama zastaví rodinka z D.F., která je na výletě. Rozlehlé zapotécké ruiny se nacházejí na kopci (vstupné $37) a stojí za prohlídku. Zpět se dá jít od parkoviště po hřebeni a pak stezkou ke konečné autobusu.

Zjišťujeme informace na další den, tj. půjčení kol ($100 na den, záloha $100) a večeři za $25 (několik chodů, polévka, těstoviny, sekaná, desert, pití). Dáváme si také horkou čokoládu, vyrobenou z originální suroviny z Tabasco.

-3.den/neděle - na kole

Ráno kolem půl deváté si jdeme pro kola, Kupujeme lístky s Cristóbal Colón na další den do Pochutla ($190) a vyrážíme na okružní jízdu. Jedeme nejprve po silnici, pak po prašných silnicích a objíždíme Monte Albán ze severu. Zde vidíme prvního a bohužel i posledního kolibříka, bambusové hájky, hřbitovy, rozhledy a několik vesnic. V Cuilapan je starý dominikánský klášter, jelikož je neděle a je mimo hlavní trasu, mají vstup zdarma nejen místní. Přes Zaachila a podél letiště dokončujeme okruh, vracíme se v 17:30 a kola vracíme podle dohody v osm hodin.

-4.den/pondělí - minerální prameny

Náš poslední den v Oaxaca vstáváme brzy, necháváme batohy zdarma na recepci a spěcháme abychom stihli v 8:00 hodin autobus do Hierve el Agua. Přijdeme sice trochu později ale průvodčí ještě vyvolává cestující ($30). Průvodčí na každé zastávce vyvolává "Mitla, Mitla, Hierve el Agua, Mitla". Na místo dorážíme v 10:30. Poněkud nelogicky platíme dva různé poplatky za vstup do NP ($10+$10). Řidič na nás počká do 13:00, kdy bude odjezd. Téměř nikdo zde ještě není. Místo je fantastické, minerální prameny, jezírka i na koupání, kanály ve skalách a ohromné kaktusy. Je sice vedro ale to ani nevnímáme. Čas ubíhá velmi rychle. Po návratu na parkoviště je zde už mnoho luxusních turistických autobusů. Kupujeme lístky pouze do Teotitlán del Valle, které se vyznačuje výrobou koberců. Autobus nás vyhodí na křižovatce ($25) a asi 2km je třeba dojít pěšky a stejně pak jinou cestou zpět na hlavní. Zastavujeme se ještě v El Tule, kde se nachází obrovský cypřiš ahuehuete (vstup $3).

Na místním trhu pojíme proti všem poučkám na místním trhu a vracíme se do Oaxaca. Ve městě nás překvapí poněkud exotičtí žongléři s ohněm, kteří si vydělávají jako u nás myči oken na křižovatce. Zde ještě za tmy navštěvujeme katedrálu, kde konečně potkáváme místo, kde jsou mraky turistů. Okolní ulice a pěší zóny jsou plné turistických podniků poněkud vyšší kategorie. Z bankomatu vybíráme $3000 a jdeme si do hotelu pro batohy. Jsme špinaví, souhlasíme s předraženou cenou ($45) a oba vysprchujeme a místním busem jedeme na nádraží první třídy. Zde je každičké místečko zaplněno čekajícími pasažéry a jejich bagáží. Kupuji lístky na zítra z Pochutla do Tuxtla Gutiérrez ($241). Mají už bohužel jen pozdější ze dvou spojů.

Konečně nám jede autobus a můžeme se nalodit. Jedeme nám známou cestou do Mitla a pak přes horské sedlo. Za ním silnice klesá v mnoha pozvolných zatáčkách. Bohužel usnu a nemůžu si vychutnat jak je řidič rychle krouhá. V Pochutla jsme opět dříve, asi v 6 hodin.

-5.den/úterý - spáleniny

Čekáme až se rozední a necháváme na malém terminálu Cristóbal Colón batohy v úschovně za $5. Jdeme se najíst a pak autobusem za $7 jedeme do Zipolite. Zde poprvé vidíme Pacifik. Je brzo 8:00 a ještě není vedro. Pár hodin strávíme koupáním a pak jdeme pěšky do Mazunte, kde by údajně měly být želvy. To je ovšem poněkud unavující cesta po silnici z kopce do kopce, kterou nám zpestřuje leguán - nechce nechat vyfotit a radši krkolomně spadne z keře. V Mazunte sice žádné želvy neuvidíme ale procházkou po skalách se dostaneme do liduprázdné zátoky, kde koupeme ve vlnách. Cestou zpět sbíráme mušle, v restauraci si dáváme oběd za $35 a na korbě pickupu se vracíme do Zipolite a taxicolectivem (5 lidí a mimino) do Puerto Angel. Zjišťujeme, že želví výlety se pořádají odtud. Nevadí, vykoupeme se, nakoupíme a autobusem se vracíme do Pochutla. Slunce, moře a osvěžující vánek způsobil podcenění síly slunce a nepříjemné spáleniny na nohou.

Ve městě hned vedle nádraží mají internet. V místnosti je neuvěřitelné vedro a připojení je strašně pomalé. Po půl hodině mě to omrzí a stěžuji si obsluze. Ta vypne stahování nějakých MP3 a rázem se dá pracovat.

Bereme batohy a snažím se vyměnit lístky u pokladny na dřívější spoj. To se mi k mému překvapení podaří a je to kupodivu zdarma. Potkáváme zde dvě skupiny Čechů, kteří jedou z Puerto Escondido. S Jirkou a Hanku se ještě potkáme při odletu.

Konečně je zde autobus, naloďujeme naší bagáž a jedeme do Tuxtla.

-6.den/středa - poprvé v Chiapas

Noční jízda trvala opět o několik hodin méně - místo 12-14 pouze 10 hodin. Do dalšího cíle San Cristóbal de las Casas nechceme jet krátkou vzdálenost drahou první třídou a radši jdeme na nádraží secunda clasa, kde kupujeme lístky ($27) a v místní úschovně necháváme batohy ($6). Posnídáme (hotcake=palačinka, vajíčka) a jedeme colectivem do Chiapa de Corzo ($7,50)

Odtud startují plavby do kaňonu Sumidero ($90) na rychlých člunech. Vidíme krokodýla (o kterém jsem se domníval ovšem, že je umělý), volavky, kormorány a pelikány a mnoho květin. Kaňon je pěkný ale nedá se ideálně fotit, na jeho konci nad přehradou je údajně hloubka 230m.

Vracíme se stejnou cestou do Tuxtla, nakupujeme vodu a jdeme do ZOOMAT - zoologické zahrady se zvířaty, které se vyskytují v Chiapas. Vstup měl být podle průvodce zdarma ale platili jsme $20. Zoo je pěkně zasazené do kopce ale zvířata se za hustými drátěnkami nedají moc fotit. Hadí pavilón byl zavřený. Zaujal nás ohromný řev, kterém jsme se dlouho dohadovali kdo ho dělá, nakonec se ukázalo, že je to tapír v říji, a strašidelná harpie. Při panickém hledání záchodu se netrefím do dveří a narazím hlavou do skleněné stěny. Strašná bomba, naštěstí hlava i sklo vydrží ale vyběhnou ustrašeně všichni strážci.

Pokračujeme večer autobusem do San Cristóbal. Ve velkém autobuse jsme asi jen čtyři, hladový řidič si zastaví v klidu u přítelkyně/milenky na večeři. Silnice šplhá do dvoutisícové výšky a díky nehodě cisterny dorážíme až za tmy. Lehce nalézáme hotel Capri, kde se ubytováváme ($190 za pokoj se sprchou a záchodem).

-7.den/čtvrtek - u indiánů na dvorku

Ráno vyrážíme na indiánské vesnice. Přesně podle LP na zócalo je průvodce Alex y Raúl, který nás odchytí(cena je $120). Jedou 2 skupiny - anglická a španělská. Najatými taxíky dojíždíme do Chamula, kterou procházíme. Poté se přesunujeme do Zinacantan, kde nakupujeme poměrně levné suvenýry. Vracíme se asi v 13:30, jdeme na oběd a hledáme autobus do Comitán. Nalézáme jej ale jen máme trochu podezření, že má něco společného s nechvalnou společností Lacadonia. Vracíme se pro batohy do hotelu, kde uděláme další trapas, když rozbiji hlavou žárovku na záchodě s nízkým stropem. Autobus je velké colectivo ($20) a nemá naštěstí žádnou spojitost s inkriminovanou společností. Před Comitán je jedna vojenská kontrola. Jdeme pěšky do hotelu Flores ($120 za pokoj, záchody a sprchy na chodbě) podle LP.

-8.den/pátek - pohledy nejsou

Ráno necháváme batohy na recepci a jdeme se podívat do města. To je překvapivě celkem pěkné. Marně se snažíme koupit pohledy až na trhu najdeme stánek, kde paní prodává hrozný fotky. Jednu koupím a na poště dáme přímo do schránky - za 10 měsíců zatím nedorazila. V bance střežené samopalníky vybíráme z bankomatu peníze a na informacích se ptáme na dopravu kolem hranic do Benemérito. Nakoupíme zásoby na jezera, jdeme pro batohy a pak na colectivo na Lagos. Cestou se ještě zastavujeme na guatemalské ambasádě, jestli se něco nezměnilo na bezvízovém styku. Parkoviště colectiv lehce nalezneme a jedeme ($20?). Cesta rychle uběhne, na vstupu do parku platíme ($10). Řidič nás vyhodí na konci asfaltky a ptáme se na ubytování. Je třeba jít asi 500m lesní cestou k lesním cabaňas del Lago ($60 za chatku). Pitná voda zde není, elektřina ano, koupat se dá v jezeru. Necháme batohy a jdeme na průzkum. Les je plný bromélií a tilancií. V noci se moc nevyspíme v noci štěkají psy a ráno stále kokrhá bláznivý kohout.

-9.den/sobota - noční pochod

Ráno jdeme k jeskyním. Nikdo zde není ale jsou zde pěkné scenerie. Celkem se zdržíme, chceme colectivem jet na druhou stranu jezer na Tziskao. Je tu ale mrtvo a auto chytáme až skoro u brány do parku. Auto-troska má jistě spotřebu jako tank, teče mu z rezavé nádrže benzín. Provezeme se skrz Tziskao, které je poměrně dost obydlené a necháme se vyhodit u pěkného jezera na hlavní (řidič si řekne poněkud přemrštěně 2x$10). Pěšky jdeme na Cinco Lagos. Ty jsou nádherné s vyhlídkou a pár stánky. Bohužel se ale zahalily do nízkých mraků. Díky focení kytek nám asi o 2min ujede poslední colectivo. Jdeme tedy pěšky po silnici zpět k našim chatkám. Docházíme za úplné tmy - ještě, že máme čelovku z jeskyní. V lese na nás vyskočí za naprosté tmy ze křoví pes. Nakonec z toho ale má sám větší šok než my. Večer strávím lepením bot Prenocelem.

10.den/neděle – tady byl všude prales

Na ráno máme na 5 hodinu domluvený odvoz majiteli k bráně parku. Podle informací v Comitán má jet autobus v 5 a 7 hodin (z Comitán). Majitelé opravdu vstanou, jedou asi do města. Auto neidentifikovatelné značky je troska, přetížené dřeme podlahou o kořeny a na silnici se sotva vleče. Ale ještě, že tak, s batohy bychom to jít nechtěli.

Autobus se ale zdá, že nejede nebo už je pryč. Provoz je minimální, po hodině jede minibus, který nás vezme asi hodinu cesty. Nejdříve silnice vede pralesem ale postupně se mění ve vykácené planiny, které po kterých pojedeme několik hodin. Z řidiče se stal pěkný vykuk, jelikož odbočuje z hlavní do nějaký vesnice, vystoupíme ale za chvíli se vrátí a nabere nás znova ale za další pesos ($20+5). Teď jede už jen pár stovek metrů. No vykuk to je ale na civilizovaný pražský taxikáře nemá.

Podle místních autobus pojede a opravdu po 45 minutách jede velký bus (9:30). Je to ale opět troska, sedadla oholená břitvou, přední sklo s průstřely, tlumiče ze žebřiňáku a mohl by ale sloužit jako trenažér pro výcvik odolnosti proti hrkání, ale nevadí ($100). Silnice vede vymýcenými planinami podél hranic. Chvílemi prší a leje. Oblast je obydlená guatemalskými uprchlíky. Cestou nás zastavuje asi 7 vojenských kontrol. Jak se ukáže mají zájem většinou pouze o místní - jsou to vesměs Guatemalci (jedou do internátní školy), protože vždy vytahují lejstro - asi povolení k pobytu - a prohlížejí batohy i osobně. O nás se zajímají pouze jednou, když si zapisují před busem čísla pasů do bloku. Spíš je ale podle otázek jedná o nějaký marketingový průzkum. V Benemérito, které je na zdejší poměry velké, je zastávka na občerstvení.

Vyhazují nás na křižovatce na Frontera Corozal. Zde již čeká poměrně luxusní taxík, který nás bere ($15). Místní možná platila jen $10 ale stejně byl solidní. Poradí nám nový hostinec Nueva Alianza, který je mnohokrát levnější než předražený Jaguar Inn. Pouze zde řádí zpočátku roztomilý, později otravný vřešťan - chango. Po několikadenní dietě se pořádně nadlabeme. Jídlo je perfektní ale teprve se zde zařizují a mají pouze motory bez člunů. Musíme si vyjednat odvoz do Yaxchilán, výlet do džungle a převoz do Guatemaly jinde. Je málo turistů, jelikož není času nazbyt, si musíme pronajmout člun pro sebe. Je to drahé usmlouváme vše za $1000. Město je pěkná díra, na ulicích sledují nějaké telenovely. ale představovali jsme si to horší,

11.den/pondělí - džunglí

Ráno vstáváme za tmy v 5hod a snažíme se někoho donutit aby nám udělal slíbenou snídani. Což se nám podaří až v půl sedmé. Vyrážíme tedy až po sedmé po řece Usumacinta. Náš průvodce Ernesto Peréz nás zaveze asi půl hodiny, kde necháváme člun a jdeme s ním do džungle. Je zde částečně vyšlapaná cesta ale i tak mačeta má co dělat. Ernesto nám ukáže palmu "pakaja", jejíž květy se jedí. Vidíme camallo, červeného papouška vysoko ve větvích, kterého Ernesto vystopuje podle hlasu, vřešťany stejného druhu jako chango v hostinci, zelené lory, tukany, datla, korálovku. Jakmile prošlapaná cesta končí, dál se dá jít pouze s velkými obtížemi. Ernesto ještě oseká palmu, jejíž jméno jsem zapomněl, a dá ochutnat - velmi chutné. Na lodi se vytasí s vlastní pakajou s tortilami - chodí si ji naloupat sám do pralesa. Popojedeme tedy k ruinám Yaxchillán, které byly vyrvány pralesu. Schováme stativ do batohu, vstup $32.

Ruiny jsou pěkně zasazeny do pralesa, je zde mj. hřiště na mayskou hru pelotu. Není zde moc lidí až na francouzskou skupinu, kteří celou dobu monotónně bubnují na bubínek. Ještě klidnější (do příchodu bubínku) jsou vzdálené jižní chrámy, kam vede poněkud skrytá stezka. Prohlídka nám trvala asi 3hodiny. Neviděli jsme avizované papouchy ani opice. Vracíme se po řece zpět, kupujeme zásoby, přejíme se ananasem. Hostinec je úplně prázdný a opičák se může věnovat jen nám a je stále drzejší.

12.den/úterý - když nastaly deště

Ernesto nás podle domluvy nalodí a pojedeme přes hranice do Béthel v Guatemale. Na hranici nejsou mexičtí celníci a nám nemá kdo sebrat turistickou kartu. Akorát vojáci prohledávají batohy. Za půl hodiny jsme na druhé straně (10hod).

U přístaviště už čeká autobus na turisty z Palenque. Chce po nás za odvoz do Flores 10USD na osobu a dá nám dost informací. Což se zdá poněkud předražené, a jdeme se podívat sami do "centra", což je hlavní křižovatka. Ve vesnici se to hemží statickými i mobilními veksláky, kteří mají zájem o dolary a pesos. Další mikrobus "Sherwood" nám nabízí za 20USD odvoz do Flores, zastaví se pro nás až vyhodí lidi u přístaviště. Nejlepší kurz nabízí solidní majitel obchodu na křižovatce (80USD = 600Q, 7,5Q=1USD) - v Santa Elena v bance je ale lepší (7,94Q=1USD). V centru se nachází imigrační úřad, což je dřevěná bouda, dvě celnice a psací stroj. Nechápu jak můžou v našich pasech něco vidět, protože je uvnitř téměř tma. Mezitím pro nás přijíždí "Sherwood" a ptám se jestli mi vrátí na 50ti dolarovku. Prej, že ne že není banka a jestli chceme jet, máme mít přesně, ostatní jsou dražší, nic nejede apod. Docela mě vytočil, vyklubal se z něho solidně vyhlížející a do pěkné uniformy oblečený STUPID, no byl to bílý amík. Místní nám radí, že se dají koupit lístky na mikrobus vedle imigration. Což je opět podobná dřevěná bouda a opravdu slečna vypisuje poukazy do Flores za 40Q.

Z našeho autobusu se vyklubat ten s jejichž průvodcem jsem mluvil v řeky. Teď je naštvaný, že jsem si to nekoupil u něj a prej už nemá místo a chce taky vzít pár místních. Lístky pro své lidi ale kupuje ve stejné boudě jako my a jeho argumenty nemají moc váhu. Musím ale uznat, že ho vztek přešel a choval se k nám zcela normálně. Vše co předtím slíbil splnil do puntíku. V autobuse se setkáváme se "smějícím se fotografem" a koneckonců i ostatními, jež budeme několik dalších dní stále potkávat. Mikrobus je v celkem dobrém stavu a cesta rychle ubíhá. Asi ve městečku La Libertad se zastavujeme na občerstvení - je to pěkná díra, všude ulice vydlážděny bahnem, čuníci na ulici. V Santa Elena se zastavujeme před bankou na výměnu - ještě vyměním 15 dolarů - a v centru cestovky San Juan, kde kupujeme vouchery na cestu do Belize City (2x160Q) a ubytujeme se v "ostrovní" části dvouměsta Flores v hotelu Mirador del Lago(140Q za pokoj).

Jdeme si prohlédnout město, kupujeme pohledy a známky. Pohledy jsou velmi pěkné ale nemají známky správné hodnoty, a prodají nám levnější známky za cenu dražších, je to poměrně specifický přístup ale pohledy na rozdíl od mexických z Comitán dojdou. Blbě jsem si to rozpočítal a ještě bych chtěl vyměnit pár dolarů ale už je zavřeno. Nedá se nic dělat bude dieta. Opět se pěkně rozpršelo, všude je kvanta vody. V hotelu sušíme. Sprcha je i s elektromasáží - probíjí.

13.den/středa - Tikal

Vstáváme už ve 4 hodiny, balíme všechny věci a v 5 jdeme na autobus, který nás vezme do Tikalu. Už neprší ale je zamračeno. U brány do Tikalu platím 50Q. Na místě jsme v 6:30. Dáváme batohy do úschovny ale chtějí 15Q. Začínáme objekty H a P a nejvyšším templem IV, na který vedou dřevěná schodiště. Rozhled na džungli by byl nádherný, nebýt ovšem deště a nízkých mraků. Dále lezeme na velmi strmý Teple V a "ztracený svět", akropoli. Na konec si necháváme Great Plaza se dvěma temple I a II. Čekáme až přestane pršet ale nic moc. Jdeme tedy ke vzdálenému temple VI, před kterým je v LP varování. Konečně přestane pršet a cestou zpět ještě stihneme naučnou stezku v džungli a Great Plaza za relativně lepšího počasí. Muzea jsou buď placená nebo zavřená, spěcháme pro batohy a chytneme mikrobus do El Remate. To jsme si vybrali za nocleh, protože je při cestě k hranicím a máme domluveno, že nás tam ráno v 5:30 nabere autobus San Juan. El Remate je díra, máme málo quetzalů a chceme co nejlevnější nocleh. Nabízí nám pokoj přímo u silnice za 50Q což bereme ale pak si přečtu na stěně, že max. cena může být 25Q. Přitáhnu majitele a ukazuji na ceduli. Sice to nepomůže ale aspoň ví, že víme, že nás natáhnul. Dáváme večeři a platíme částečně dolary. Snažíme se nalézt schránku ale ta je až ve Flores. Místní nám slibuje, že pohledy sám zítra vhodí. Moc mu sice nevěříme ale jiná možnost není (pohledy dojdou).

14.den/čtvrtek - k moři

Ráno vyhlížíme autobus ale dlouho se nic neděje až v 6:15 je tu. Řidič chce vidět lístky a trochu se diví, že chceme udělat stop-over v San Ignacio. Jsme mile překvapeni organizací cestovky, protože vše funguje jak jsem domluvil v Bethél. Cesta k hranicím Melchor de Mecos je nejprve asfaltová, pak už prašná a blátivá. Po 8 jsme na hranicích,. na guatemalské straně (dřevěná bouda) žádný problém, na belizské moderní budova pouze je potřeba vyplnit formulář a víza v pase. Pak ale dlouho čekáme na 4 lidi. Ukáže se, že jedna z nich asijského typu neměla víza a teprve je vyřizovala. Řidič už byl nervózní a nechtěl čekat, protože mohli jet ještě dalším autobusem, pár lidí si vzalo radši taxi. Je stále zataženo a rozhodujeme se jet až do Belize City, protože u moře bude pěkně. Celé území podél silnice je obydleno ani se nedá poznat hranice obcí, upravené domy, anglické trávníky. V Belize City jsme v poledne a zlepšuje se nám nálada, konečně totiž vidíme po několika dnech modrou oblohu. Jdeme vybrat z bankomatu peníze a někam se najíst. Jsme rádi, že nebudeme muset několik dní lámat španělštinu, vlezeme teda do čínského bistra, kde ovšem mluví výhradně čínsky. Domluva je teda jěště trochu komičtější. Nakupujeme zásoby v supráči, je tu celkem draho.

Ve 13:30 nám odjíždí rychlý člun na Caye Caulker, pěkně to fouká a cesta trvá asi 50min. Hledáme na LP fóru doporučený Hotel Miramar. Bereme si dražší pokoj se sprchou a výhledem na moře (40BZD). Vedro nás na pár hodit znehybní a pak se vydáváme hledat potápěčské agentury. Zkoušíme Carlose (Holchan 70$) ale nakonec bereme velmi drahý celodenní výlet na Blue Hole na 90USD. Pouze je problém z ploutvemi, musím si je shánět sám a Luciana je zaplatí.

15.den/pátek - koráli

V půl sedmé máme sraz u lodě, kde je připraveno občerstvení. Jede nás na lodi asi 27 lidí kapitán Michael, vodní průvodci Luciana, George a xxx. Po překonání bariérového útesu začínají vlny a loď skáče z jedné na druhou. Závodíme z létajícími rybami (atlantic flying fish), které kupodivu stačí rychlému člunu. Po 2 hodinách jsme na Lighthouse reef s Blue Hole. Je zde už pár člunů s hloubkovými potápěči. Zatímco zájmem potápěčů je jeskyně, my se šnorchly asi za hodinu obeplujeme "díru". Je zde mnoho korálů tmavých barev. Světlé korály se v Karibiku nevyskytují.

Poté asi za 20min přistaneme na atolu Half Moon Caye, kde se platí 5USD za vstup do rezervace. Vyskytují se zde veliké iguany a kolonie ptáků. Pochopitelně jsem teleobjektiv nechat v hotelu. Je zde minimum lidí, pobřeží poseté velikými lasturami a fantasticky fotogenické motivy. Po prohlídce máme připravený oběd. Jídla přebytek - jdeme několikrát.

Po obědě objíždíme ostrov a u pobřeží šnorchlujeme. Zde jsou izolované skupiny korálů a ryby. Vidíme i rejnoka. Zpět jedeme trochu jinou cestou. Vyptávám se Michaela na cestu a parametry lodě:

Maximální rychlost55 uzlů
Operační dosah180nm prázdný, obsazený 130nm
Spotřebacca 1galon na 1nm
Cesta na CC-HMK-CC95nm

Večer se rozhodujeme, že pojedeme na Holchan marine reserve zase s Lucianou i když je asi trochu dražší 85BZD. Pojede s námi mnoho známých z dneška. Pokecáme s Lucianou, která pochází z Milána o Praze a Sardinii. Radí nám, že v sousední restauraci je český kuchař ale je nám blbý se tam vtírnout.

http://www.unep-wcmc.org/sites/pa/0369q.htm

16.den/sobota - žraloci

Dnešní cíl Holchan je blízko a máme sraz až v 9:15. Hned po příjezdu vidíme kolem lodi veliké ryby a přijel nás uvítat i žralok. Rychle o vody ale jen neskočit žralokovi do huby. Korálů je zde méně ale těch ryb, kromě nurse shark dva druhy rejnoků white spotted ray, dlouhý zelený úhoř (eal), murény, aj. Neuvidíme ani delfíny, želvy ani druhý druh žraloka "bull shark".

Po hodině odjíždíme na San Pedro na Ambergris Caye. To je ovšem rozdíl proti našemu poklidnému atolu, velké hotely, auta, hluk, vedro. Dvě hodiny je až moc, po tepelném šoku v supráči se usadíme pod přístřeškem a poobědváme. V půl druhé odjíždíme na Holchan Channel, kde je průliv na moře. Je zde opět mnoho ryb a poměrně solný proud. Po hodině se naloďujeme a vracíme domů.

Po návratu nejsem schopen pohybu, natož vrátit ploutve a udělat zápis do návštěvní knihy Luciany - asi se projevilo včerejší nastydnutí.

17.den/neděle - sbohem angličtino

Ráno váháme zda jet v 8:30 nebo 10 hodin. Nakonec jedeme prvním spojem. Odjezd se trochu opožďuje a když konečně vyrazíme, musíme se vrátit, protože jedna holka si spletla lodě - nechce do Belize City ale na San Pedro. Ve městě se snažíme koupit známky ale pošty mají o víkendech zavřeno. Hledáme autobusový terminál ale ten se přestěhoval, naštěstí ne daleko. Stíháme autobus do Chetumal (11BZD) - autobus je dlouhá žlutá americká školní rachotina a neskutečným množstvím lavic potažených podobnou koženkou, jakou jsme poznali v čínském vlaku "hard seats". Čím více lavic tím méně místa, kterého se nedostává ani místním. Těm vadí i starý zapáchající homelesák nevábného vzhledu. Je vystoupen při nejbližší příležitosti. V Orange Walk autobus přepadnou prodejci. Ve městě je dům s českou vlajkou, na p.Vostrého to ovšem nevypadá, ten si určitě u Harvardů vydělal na víc než desetinásobek.

Na hranicích musíme vystoupit, projít celnicí a zaplatit 17,50USD jako výstupní a "konzervační" taxu. Na mexické straně se trochu bojíme aby z nás nechtěli vytáhnou nějaký peníze za turistickou kartu. kterou nám nevzali při odjezdu do Guatemaly ale stačilo pouze ukázat.

V Chetumal vystoupíme na konečné (14:15), která je dost daleko od terminálu, kam se pěšky přesunujeme. Chetumal je netypické město, je strašně roztahaný a nejezdí zde vůbec colectiva ani městská, pouze taxíky. Najíme se a necháváme batohy drahé v úschovně ($5 za hodinu). Do města je to pěšky půl hodiny, Probíhají zde přípravy na festival, který začne kolem 19 hodiny, takže ještě stihneme návštěvu mayského muzea ($50), kde strávíme 2 hodiny.

Po sedmé opravdu začne karneval a postupně se střídají skupiny a školy. Tančí děcka, mládež i dospělí. V osm se přesuneme na terminál. Já jdu nakoupit do vedle stojícího obrovského supráče a v 21:30 nám jede autobus. Tentokrát je to supermoderní bus OCC v němž právě končí Gladiátor - bus totiž vyjížděl z Cancún.

18.den/pondělí - turisti a ruiny

Cesta opět netrvala deklarovaných 10hodin a jsme už v 5hodin ráno na malém terminálu v Palenque. Čekáme na rozednění na nepohodlných sedačkách. Hned vedle je cestovka Kukulcan, u které zaplatíme jednodenní výlet ruiny, vodopád a kaskády. Je to sice dražší ale ušetříme jeden den a batohy si u nich můžeme schovat zadarmo. Posnídáme asi v nějaké dražší restauraci a v 8 vyjíždíme na 10km vzdálené ruiny (vstup $37).

Všude plno lidí a fotce často předchází čekání čtvrt hodiny na vhodný okamžik. Ruiny nás na místě dost zklamaly a ani džungle se nedala s Yaxchilán srovnat. Ale jelikož bylo pěkně, fotky vyšly pěkné. V poledne se přesunujeme na vodopád Misol-Ha. Už se zde platí vstupné $10. Pod vodopádem se projít do jeskyně, kde si místní snaží přivydělat prováděním s baterkou. Po hodině pokračujeme do Agua Azul. Musíme přejet zelenou hranici do svobodného Zapatistánu, na což upozorňuje velká tabule. Na vodopádech si opět zavedli vstup. Kaskády jsou krásně modré ale strašně zkomercializované, celá stezka je obklopena stánky. Nad vodopády je stráž, která nás dál nepouští ale dá se zde koupat. Odjíždíme skoro v 19 hod a nám ujíždí levnější spoj do Villahermosa. Ve zmatku zapomínáme náš kanistr s vodou v cestovce.

Ve Villahermosa jsme asi v 19:30 a je zde neskutečné vlhké vedro. Dáváme si tortilovou večeři a jelikož mě zajímá podivný šedorůžový nápoj, který zde místní pijí, dostanu ochutnat. Je to prý voda z nějaký rostliny (rose??). V jedenáct nám jede nočník do Veracruz, kde jsme asi v 7 hodin ráno.

19.den/úterý - další festival

Brzo ráno jsme na nádraží, necháváme batohy v úschovně a do centra, které je dost daleko, jedeme busem. Pokus obejít přístav k pevnosti se nezdařil, je to strašně daleko a aspoň na poště posíláme pohled Blue hole. Na přilehlém náměstí je nějaká vojenská slavnost. Obcházíme přístaviště, začíná být vedro a vše se chystá na karneval. Ještě navštěvujeme jednu s mála pevnůstek a pak následujeme davy, které proudí na nábřeží - sambodrom. Vylézáme na jednu tribunu ale jsem za chvíli vykázáni - privato. Všude prodavači nabízejí vstupenky a je zde pěkný kravál. Pokus navštívit akvárium ztroskotal, protože se nedá přejít ulice. Vracíme se pěšky na nádraží, cestou si dáme litrovku místního piva.

Kupujeme 2.třídu do Xalapa ale jedeme stejným autobusem, na který byly lístky trochu dražší. Je to ale courák. Moderní autobusák CAXA je daleko od centra a musíme městskou. Trochu se štěstím vystoupíme u správného hotelu Limón. Ten se ukáže jako asi náš nejlepší hotel (televize, pitná voda zdarma, výhled na kostel, ručník). Jdeme na obhlídku, Xalapa se nám líbí, je postavena v kopci ve výšce 1400m a je zde velmi příjemně, řekl bych město evropského typu. Na západě je vidět čtyřtisícový Cofre de Perote.

20.den/středa - prší

Ráno hory vůbec nejsou vidět a všude nízké mraky. Jedeme do blízkého města Xico, kde by měl být vodopád. Nemáme informace a jdeme někam naslepo do kopců. Vodopád nenalézáme ale přesto je krajina zajímavá. Bohužel je dost hnusně. Vracíme se tedy do Xalapa a jedeme do místního proslaveného muzea olmécké kultury. Muzeum je opravdu pěkně uděláno a stojí za návštěvu. Navíc je zde minimum lidí.

Vracíme se do hotelu a jedeme na autobusák. Času je až moc, autobus do Mexica City (TAPO) jede až po půlnoci a budeme zde pět hodin mrznout.

21.den/čtvrtek - sopky

Autobus je na místě opět dříve, už v půl šesté. Hledáme spoj do Amecameca kam jezdí společnost Volcanes ($19). Jezdí už od 6 hodin a budeme po sedmé na místě. Slunce je ještě schované za sopkami a je hrozná zima. Nalézáme na Zócalu jediný místní hotel Carlos. Připadá mi, že si z nás poloanglicky mluvící recepční dělá trochu srandu, pokoj není - uklízí se, záchod není - zkuste na náměstí apod., ale radí nám, jak postupovat pokud chceme na Iztaccihuatl. Je třeba v sousedství zajít do kanceláře NP, kde dostaneme povolení. Otevírají sice až v 9 ale už půl deváté vniknu dovnitř, kde mi bez problémů vystavují doklady, jeden pro vojáky druhý pro strážce. V hotelu potkáváme 2 metrového holandského námořníka s americkou přítelkyní a domlouváme s nimi společný odvoz na Paso Cortéz. Oni si jdou vypůjčit mačky (jak sami říkají "Mickey Mouse Equipment") a my se jdeme se nasnídat, koupit pár věcí na cestu (Milky Way) a pak v hotelu přepakujeme věci do 2 batohů a zbytek necháme v komoře sloužící jako úschovna. Pak společně seženeme na náměstí taxi ($250) na chatu Alzamoni. Na hranici NP hlídkují vojáci a na sedle platíme za vstup $10 na osobu a den. Zbývá ještě 7km drsnější cesty na chatu. Cestou nabíráme Floriána a Kristine (Němec s Dánkou), se kterými zítra dobijeme vrchol. Je ještě brzy a nechce se nám nečině čekat. Na parkovišti La Joya je skupina vojáků, kteří zde mají cvičení a čekají na návrat kamarádů v vrcholu. Ochotně mi radí kudy vede cesta a já nechávám jednu láhev vody u nich ve stanu, abych ji nemusel tahat nahoru.

Vyrážíme v půl třetí a jde to ztěžka ale i přesto cestou docházíme jak F+K tak i další dvojici Angličana s Američankou. Na pláncích, které jsem viděl mi přišlo, že je zde více chat a že e ve výšce kousek nad 4000m. S přibývající výškou se rychlost stále snižuje a kýžená chata stále v nedohlednu. Když už se dokonce chtějí F. vrátit H. uvidí za hřebenem chatu. Zde se vysvětlí, proč se nám stále schovávala, jsme totiž ve výšce 4780m, tedy výš než jsme jí čekali. V 18:30 tedy můžeme konečně shodit těžké krysy ze zad.

Jsme nevyspalí, jdeme spát brzo. O to dřív se opět probouzím a nemůžu usnout. Honí se mi naprosto scestné myšlenky - "10, 15, stánek na ulici, auto(taxi), sakra co to je za blbost, tady přeci nic nejezdí, 10, 15, ..." a tak pořád dokola. Nedostatek kyslíku mě připravil o zbytky rozumu. Je pravda, že naše aklimatizace asi není úplně podle příruček: předevčírem jsme přijeli od moře, předešlou noc jsme spali v autobuse pár hodin, atd. Konečně svítá! Nemám ale sílu vstát z vyhřátého spacáku do ledové zimy a jít fotit oranžové mraky.

22.den/pátek - první pětitisícovka

Zjišťujeme, že ostatní na tom nejsou o mnoho lépe, Florián vypadá poněkud malátně a Angličan se sotva hýbe. Dokonce se kverulantsky chtějí vrátit. Náš přístup - nechat téměř vše na chatě a vyběhnout zbývajících 300m nalehko - přesvědčí aspoň F+K. Jdou dokonce napřed. Nejdřív je třeba vylézt suťový svah a pak kamenitou sutí přes několik předvrcholů. Abychom se neztratili značkuji si cestu (rýma a kašel). Konečně jsme za 2h na vrcholu, Las Rodillas (5105m) kde už na nás čekají F+K. Kupodivu je zde velká ocelová konstrukce a ačkoliv vidíme refugio, jí jsme zdola neviděli. Fotíme se a kocháme se pohledem nad inverzí (Orizaba, La Malinche, Perote, Popo, Nevado de Toluca). Sestup je daleko rychlejší - u Refugia jsme za 45min, najíme se a po poledni pokračujeme. Na La Joya jsme před druhou a stíháme taxi, které mají domluvené A+A. Místo $200 pro dva, jedeme $300 za čtyři.

Původně plánovaná možnost - jít zpět pěšky do Ameca byla šílenost.

Ubytujeme se v hotelu a jdeme na obhlídku města. Zde je konečně signál a H. dozvídá, že se stala dvojnásobnou tetičkou v den dobití 1.pětitisícovky. Z protějšího návrší se dvěma kostely je pěkný pohled na obě sopky. Po návratu do hotelu stále neteče teplá voda. Recepční si asi myslí, že si z něho dělám blázny ale slíbí až se vrátí odpovědná osoba, na chvíli ji pustí. To splní akorát, že teče z opačného kohoutku než jsme pořád zkoušeli!!! V hotelu potkáváme F+K. Přebalujeme, sníme tuňáka a jdeme spát.

23.den/sobota - povinné pyramidy

Tuňák je i ráno a v 9 jdeme na autobus. V něm kupodivu už sedí F+K, kteří chtějí na La Malinche a Pico de Orizaba. Tentokrát cesta trvá ale o mnoho déle, všude jsou zácpy. Z TAPO jedeme metrem do centra, panycky si chráníc batohy před avizovanými davy kapsářů. Kousek od Zócalo se ubytujeme v doporučeném hotelu Rioja ($180), pěkný hotel, liftboy, TV, kachlíková koupelna, pitná voda, výtah. V poledne vyrážíme na Zócalo (katedrála a prezidentský palác s nástěnnými malbami) a pak metrem na terminal del Norte. Zde na přestupu potkáváme A+A. Za $25 pojedeme v 13:45 na Pyramides za Teotihuacán. Cesta ale místo hodiny trvá dvojnásobek, protože snad polovinu cestu se posunujeme v dálniční koloně. Na pyramidách je horko, H. je blbě, ale postupně ubývá lidí a teplota klesá. Prodavačů je zde méně než v Palenque. Lezu na obě pyramidy, ze kterých se dají dělat celkem pěkné záběry.

V půl šesté opouštíme areál a jedeme zpět autobusem, který má vypnutou klimatizaci. V nedalekém městě jsme svědky osobní prohlídky domorodců od dvou policistek. Jedem místní, zřejmě teplomilný člověk nebo naopak možná připravující se na výstup na sopky a simulující nedostatek kyslíku, zavře střešní okno, jediný přístup vzduchu. Hybernováni vystoupíme raději už na konečné metra Indios Verdes. Zde dochází ke komickým situacím, kdy nikdo neví, která souprava pojede a přebíháme několikrát z jedné soupravy do druhé. V vlaku si pak típek pustí tranzistorák a začne strašlivým chraplavým hlasem „zpívat“. Pokládáme ho za blázna, protože pokládáme za zcela nemožné aby za toto představení mohl chtít vybírat peníze. Opak je však pravdou a pár drobných opravdu dostal. Vracíme se do hotelu, H. je blbě ale přesto jde se mnou nakupovat.

V centru je asi 1000 prodejen obuvi, šatů apod. velmi potřebných věcí ale ani jedny potraviny. Až za Zócalem je velký supráč v Comercio Mexicana, před ním je strašný bordel. Nakupujeme hodně ňamek a ochutnáváme vystavené párečky a sýry. Refresco na Zócalu postaví H. na nohy a v hotelu pak pořádáme hody.

24.den/neděle - zpátky přes louži

V 8 hodin odcházím fotit do ulic, kde jsem kromě policejních hlídek téměř sám. V půl desáté par jedeme metrem na letiště. Z okna vidíme desítky fotbalových hříšť, kde se všude kope (do míče). Na přestupu nás překvapí, že naše trasa č.5 na letiště nejezdí v sobotu a neděli. Odchytáváme Kanaďany z Quebec, kteří cestují i s miminem a najímáme si taxi. Cenu jsem domlouval sám, řidič navrhne $50, což je sice asi o $20 předraženo ale až uvidí 4 lidi, mimino a hromadu krámů, jistě lituje, že neujel. Kupodivu se všichni vejdeme ale hýbat se moc nemůžeme. Na letišti jsme v 11 hodin. Po chvíli pátrání nacházíme check-in a pak i výtahy ke gates. U přepážky je velmi nevrlý úředník, který jak se později ukáže nám dává nejhorší místa uprostřed a ještě uprostřed, na křídle a přímo pod televizí. Potkáváme J+H, které s námi jeli z Pochutla do Tuxtla a Marušku. Za poslední peníze kupujeme ve free shopu tequilu a jdeme do letadla. Důkladná prohlídka všech filmů, foťáků a objektivů. Startujeme s půlhodinovým zpožděním, s dlouhým rozjezdem a letadlu se nechce moc nahoru (že by nadmořská výška?).

Časem vystoupáme do 11900m a já chodím k okýnkům vyhlížet zemi. Vidím Florida Keys, Floridu i Bahamy. Jídlo je dobré - kuře a kolínka se špenátem - a i film ujde – americká komedie Freaky Friday a skrytá kamera. Cesta trvá podstatně kratší dobu než opačným směrem, v 5:10 jsme v Madridu.

25.den/pondělí - zima jěště nezkončila

Při vstupu "do Španělska" jsme nuceni vyplnit naprosto nesmyslný formulář, který budeme muset vrátit při výjezdu z EU (tedy na Rozvadově, odkud ho poštou pošlou do Španělska). Kecáme na letišti ale letadla téměř nestartují, samé zpoždění a nějaké zrušené lety. Maruška, která musí do Vídně přes Barcelonu, vzdává raději návštěvu Madridu, J+H mají Vídeň posunutou o 2 hodiny a nám nakonec naskočí zpoždění také. Mění se i gate a horda lidí se přesunuje alá "Připoutejte se prosím/Airplane". V půl desáté, se konečně otevřou dveře a my můžeme do autobusu a z něho do aerobusu, kolem 10 startujeme.

Omlouvají se nám za zpoždění a já z odtuším cosi, že máme jako omluvu dostaneme nadstandardní pohoštění. Zdá se, že jsem asi rozuměl poněkud špatně, protože za celou dobu nedostaneme ani napít natož něco k jídlu. Mě je to jedno, snažím se trochu prospat. V poledne přistáváme v Mnichově a zbývá už jen dojet vlakem pro auto, předat dar za hlídání, vrátit se na letiště, najít H., která si hrála na schovávanou, v centru Mnichova najít spolujezdkyni a dojet do Prahy. V Regensburg byla ještě dálniční zácpa a my jsme si mohli prohlédnout z auta důkladně město, některá zvlášť zajímavá místa i několikrát. V půl desáté večer jsme konečně v Praze.

Zhodnocení

Co se líbilo

Od čeho jsme čekali víc

Co se nelíbilo