Úvod

Mongolsko se rozprostírá na ploše 1,564 mil. km2 což je dohromady plocha Británie, Francie, Německa a Itálie ale žije zde jen 2,3 miliony obyvatel, což ho řadí na nejřidčeji osídlenou zemi na světě. Leží ve východní centrální Asii mezi 87°47´ a 119°57´ východní délky a 52°62´ a 41°35´ severní šířky s průměrnou nadmořskou výškou 1580 m n.m. Nejvyšším pohořím je na západních hranicích Altaj (4362m) a nejnižší bodem hladina jezera Khökh nuur (552m) na východě země. Mongolsko se nachází v kritické přechodové zóně střední Asie. Na území se střetává velká sibiřská tajga, centrální asijská step, velehory Altaj a poušť Gobi. Tato kombinace utváří v Mongolsku bohaté přírodní dědictví a specifické biologické rozmanitosti se vzácnými rostlinami i živočichy, např. sněžný leopard (Uncia uncia), antilopa sajga (Saiga tatarica mongolica), argali - ovce středoasijská (Ovis ammon), divoký velbloud (Camelus bactrianus), gobijský medvěd (Ursus arctos), osel divoký (Equus hemionus) a jeřáb sibiřský (Grus vipio). Nejznámějším je ale určitě kůň převalského.

Podnebí

Mongolsko je známo jako „země modré oblohy“, má kontinentální klima s dlouhými, studenými, suchými zimami (říjen až duben) a krátkými, mírnými a relativně teplými léty. Když uprostřed zimy v lednu dominuje chladný arktický vzduch, dosahují teploty v průměru –20 až –35°C. V oblasti jezera Uvs v severovýchodním Mongolsku, známé jako nejedno z nejchladnějších míst v celé Asii, byl naměřen teplotní rekord –58°C. Naproti tomu v létě teploty v poušti Gobi stoupají až ke 40°C, letní průměr je 16°C a nejteplejší měsíc je červenec. Roční srážky se pohybují od 600mm v Khentii, Altai a na Khövsgöl k 100mm v Gobi. Vzácností nejsou ani prudké a náhlé lijáky, které způsobí povodně. V Mongolsku je v průměru 240 slunečných dnů ročně. Stále vanoucí vítr způsobuje proměnlivost počasí.

Nerostné bohatství

V mnoha oblastech byla objevena ložiska železných rud, mědi, cínu, olova, wolframu a dalších vzácných kovů. Severní oblasti jsou bohaté zásoby kamenného a hnědého uhlí. Ve všech oblastech země je velké množství stavebního materiálu jako žula, vápenec, mramor, sádra, asfalt. V jezerech jsou bohaté zásoby kuchyňské a Glauberovy soli. Je zde sousta minerálních pramenů a léčivými účinky, např. Shargaljuut.

Vodstvo

Zemí probíhá hranice světového vodního předělu v pohořích Khentej, Khangaj a částečně Altaj. K povodí severního ledového oceánu patří největší mongolská řeka Selenge, která pramení pod názvem Ider v Changaj a ústí do jezera Bajkal. Velké přítoky Selenge jsou Delger mörön, Egín gol a Orchon. Další velké řeky Onon, Kherlen, Khalkhyn gol se vlévají do Amuru, který ústí do Tichého oceánu. Třetí skupina řek končí v oblasti centrální Asie, kde zásobují bezodtoká jezera.

V Mongolsku je na 3500 jezer s rozlohou větší než 1 km2. Největší jezero je Uvs nuur (3350km2), nejhlubší jezero je Khövsgöl (238m, 2620 km2).

Historie

Historické výzkumy svědčí o tom že v Mongolsku žili lidé již v období paleolitu – přibližně 100-200 let př. n. l. neolitické vykopávky v okolí města Čojbalsanu (zbytky sídlišť, kamenné hroty šípů) dokumentují rozvinutý způsob loveckého hospodaření původního obyvatelstva. Kultury raně bronzového období jsou patrně spojovacím článkem mezi zemědělskými kulturami v severní Číně a altajsko-sajanskými kulturami. Od začátku prvního tisíciletí př. n.l. se na území Mongolska šířilo pastevectví a obyvatelstvo přecházelo postupně ke kočovnému způsobu života. Rozšiřuje se výrazná kultura kočovníků, která dostala název podle archeologických nálezů „deskových hrobů“. Deskové hroby kočovníků jsou roztroušeny po celém území Mongolska i v Zabajkalské oblasti. Od 7. do 3. století př. n. l. jsou hroby provázeny výskytem takzvaných sobolích kamenů – stél s prchajícími soby. Tvar železných nástrojů a zbraní a stylizované zvířecí motivy v umění z konce tohoto období se přibližují ke kulturám které se šířily v jižní oblasti Sibiře. Od konce 3.století do 1.století př.n.l. vznikl na území dnešního Mongolska kmenový svaz Hunů, kteří se zabývali kočovným pastevectvím. V 1.století n. l. byli Hunové poraženi seinpiskými kmeny. Od 4. do 12.století vytvořily na území Mongolska státní útvary raně feudálního typu staré kmeny Žou-žanů (4-6.století), Turků (6-8.století), Ujgurů (9-10.století) a Kitanů (10-12.století).

Etnický původ Mongolů stále ještě není objasněn. Jisté je, že utváření mongolského etnického společenství se zúčastnily jak staromongolské, tak i staro turecké kmeny, které obývaly území Mongolska v různých obdobích. Mongolské kmeny se dělily na lesní a stepní kočovníky. První – Ojrati, Tajčiutové aj – žili v lesích na březích řek a zabývali se hlavně lovem a rybolovem. S postupným přechodem ke kočovnému pastevectví se prvobytně pospolný řád, v němž lesní kmeny žily v 11-12.století, začal postupně rozpadat. Rozpad společenských vztahů pokračoval mnohem rychleji u stepních pasteveckých kmenů, např. u Tatarů, Najmanů, Kerejtů.

Ve 12.století a na počátku 13.století tvořila rodina základní hospodářskou jednotku – ajl. Na základě soukromého vlastnictví dobytka a otroků vznikla skupina bohatých kočovníků – najanů. Ti vykořisťovali prosté kočovníky a rozhodovali ve svém zájmu o užívání pastvin. Moc najanů posílilo zřízení vojenských družin. Rozpad kočovné společnosti na třídy vedl k postupnému nastolení feudálních vztahů a tím i ke vzniku feudální společnosti.

Ve 12.století v povodí tří řek – Ononu, Cherlenu a Túly – vznikl mocenský státní svazek Chamag Mongol uls v čele s Chabulchábnem, který byl přímým předchůdcem budoucího jednotného mongolského státu. Obdobný typ státu měly i jiné kmeny – Kerejti, Najmani. Vznik a rozvoj raně feudálních států připravil příznivé podmínky pro vytvoření jednotného mongolského státu počátkem 13.století.

Vznik a rychlé rozšíření nového státu je spjato se jménem Temüdžins (Čingischána, 1162-1227) – syna Jesügejebátara a vnuka Chabula, prvního chána státu Chamag Mongol. tento bezesporu velmi schopný státník a vojevůdce byl však posedlý touhou po moci a bohatství. V relativně krátké době si během válečných tažení podrobil všechny mongolské i příbuzenské kmeny. V roce 1206 byl Temüdžin na shromáždění mongolské šlechty – nojanů – v údolí řeky Onon prohlášen velkým chánem všech Mongolů. Získal titul i jméno Čingischán. Vznikl tak nový mongolský stát, který proti dřívějším raně feudálním svazkům měl vyhraněné feudálně politický charakter. Základem bylo vojenskoadministrativní uspořádání. Byla to významná událost v dějinách Mongolska. Zlikvidovala kmenovou rozdrobenost a bratrovražedné války, přispěla k upevnění nových feudálních vztahů a k utvoření mongolské národnosti. Nebýt výbojných a loupeživých tažení mongolských feudálů v čele s Čingischánem a jeho potomky, mohl nově vzniklý stát sehrát mnohem výraznější roli v dějinách mongolského národa.

Hned poté, co se Čingischán ujal moci, byla vytvořena z kočujících pastevců mohutná vojenská organizace složena z 95 oddílů po 1000 bojovníků. V čele každého oddílu stáli nojanové. Mimoto vybudoval Čingischán vojenský útvar své osobní gardy, který tvořil 10tis. bojovníků. Vyšší vojenská jednotka – tümen – byla složena z 10tis. bojovníků čili z 10 oddílů. Nejmenší jednotkou byla jurta, schopná vyslat do boje 10 vojáků (arvan). S touto dobře fungující vojenskou mašinérií se Čingischán vydal na loupežná válečná tažení a výboje ve snaze dosáhnout světové nadvlády, a tím i bohatství. Po porobení Ujgurů (1209-1210) podnikl Čingischán v letech 1210-1220 válečná tažení do severní Číny, Střední Asie, Persie a Zakavkazska. Vznikla tak mohutná říše, která zahrnovala obrovská území. Před svou smrtí ji Čingischán rozdělil mezi své čtyři syny. Čím starší syn, tím vzdálenější panství od středu říše dostal. Nejstarší Džuči dostal území na západ od řeky Irtyš až po všechna místa, kam „vstoupí kopyta mongolských koní“. Druhý syn Čagataj se stal vládcem Střední Asie, syn Ögedej západního Mongolska a nejmladší syn Toluj dostal původní otcovo údělné panství. Ve všech čtyřech částech se ještě nějaký čas udržovalo podvědomí jednotné říše, teprve později začínají čtyři knížata vystupovat jako samostatní vládci. Po Čingischánově smrti (1227) byl na kurultaji mongolské šlechty prohlášen velkým chánem Mongolské říše Ögedej (1229-1241). Za jeho panování podnikl Džučího syn Batu v letech 1237-1242 dobyvačnou výpravu do východní Evropy. Vojska západního údělného mongolského státu pronikla až do Uher, Polska, na Moravu a do Slezska (bitva u Lipan 1241). Hlavním městem říše se stalo Karakorum (Charachorin) na řece Orchon.

Po Ögedejově smrti nastalo pětileté období, ve kterém panovala jeho žena. teprve v roce 1246 byl velkým chánem zvolen Ögedejův syn Güjük (1246-1248) Po jeho smrti propukly ve vládnoucím rodu rozpory. Tolujův syn Möngke byl přes odpor rodů Ögedeje a Čagataje zvolen v roce 1251 velkým chánem. Přes vnitřní rozpory výboje Čingischánových potomků pokračovaly. Mongolská vojska dobyla jižní Čínu, Persie, vyvrátila abbásovský kalifát se sídlem v Bagdádu (Baghdád), přes Malou Asii pronikla k hranicím Byzance a v jižním směru až do Sýrie.

Po smrti chána Möngkeho se mezi jeho bratry Chubilajem a Arig Bugou rozpoutal boj o moc ve státě. V roce 1260 se zmocnil chánského trůnu Chubilaj. Po dvaceti letech vlády dobyl celou Čínu, prohlásil se za čínského císaře a stal se zakladatelem dynastie Jüan (1279-1368). Do Číny přenesl i sídelní město chána. Tato mohutná říše vznikla v zájmu úzkých kořistnických cílů mongolských feudálů. Výboje Čingischán a jeho potomků zasáhly všechny hlavní civilizace tehdejšího světa – čínskou, indickou, arabsko-islámskou a křesťanskou. Vyžádaly si statisíce obětí na lidech včetně samotných Mongolů a měly neblahé následky nejen pro národy porobených zemí, ale i pro samotné Mongolsko. Loupežná válečná tažení Čingischána a jeho nástupců roztrousila Mongoly po celém světě, vyčerpávala lidské i materiální zdrojem vedla k postupnému úpadku výrobních sil země a v dalších letech k regresu.

Mongolská říše Čingischánova byla konglomerátem různých kmenů a národností, které upadaly do jařma cizích feudálů. Mezi jednotlivými částmi tohoto impéria neexistovaly žádné hospodářské svazky. Stále více narůstal odpor porobených národů, které usilovaly o svržení cizího feudálního jha. V roce 1368 byla dynastie Jüan smetena. Později čínská vojska dobyla někdejšího sídla mongolských chánů Karakorum, úplně je zničila a obyvatelstvo odvedla do otroctví. Pod náporem osvobozeneckého hnutí porobených národů se Čingischánova veleříše rozpadala.

Další období mongolských ději je poznamenáno vnitřními boji jednotlivých rodů o moc, zejména soupeřením mezi východními a západními – ojratskými – feudály. Ojratský kníže Togón se stává vládcem celého Mongolska. Od roku 1454, po smrti Esena, syna Togóna, se vlastní Mongolsko rozpadlo na mnoho feudálních panství. Nastoupilo těžké období feudální rozdrobenosti a bratrovražedných válek. Jan koncem 15.století se Mongolsko na krátké období opět sjednotilo pod vládou chána Dajana. Po jeho smrti (1543) bylo však rozděleno mezi jeho syny. Jeho vnukovi, knížeti Altanovi (1557-1582), se sice podařilo podrobit feudály západní části Mongolska, zanedlouho se však i tato říše rozpadla.

Od druhé poloviny 16. století se šíří v Mongolsku lámaismus. Lámaistické kláštery získávají obrovské pozemky a velká stáda dobytka. Vyšší lámově, představení klášterů, se rekrutovali zejména z vyšší šlechty. Tak byla zaručena jednota světské a církevní feudální moci.

Koncem 16. století se na území severovýchodní Číny formoval mocný vojensko-feudální státní útvar pod vládou mandžuské dynastie. Výbojná mandžuská politika nesměřovala jen k ovládnutí Číny, ale i Mongolska. V roce 1634 vítězí mandžuská vojska nad tehdejším vládcem jižního Mongolska Ligdanem, který usiloval o vytvoření jednotného mongolského státu. Dva roky nato, v roce 1636, byla jihomongolská knížata podrobena a nucena uznat vazalskou závislost na Mandžusku. Jižní část Mongolska byla přejmenována na Vnitřní Mongolsko. Severní Mongolsko (Chalcha) je od té doby nazývána Vnější Mongolsko. V roce 1688 si Mandžusko podmanilo i Vnější Mongolsko. V roce 1691 se v Dolónnúru konala ceremonie přijetí chalchských feudálů do mandžuského poddanství. Řadou dalšího opatření mandžuská dynastie postupně likvidovala samostatnost mongolských feudálů a upevňovala svou nadvládu v Mongolsku. Zvlášť těžce dolehla mandžuská okupace na araty, kteří byli ve dvojí závislosti. K povinnostem vůči vlastním feudálům přibyly povinnosti mandžuským vládcům. Mandžuové vykonávali v Mongolsku svou vládu prostřednictvím dosazených správců země. Bylo zavedeno jednotné vojenskoadministrativní rozdělení země. Základní jednotkou se stal somon, který na výzvu mandžuských úřadů měl za povinnost postavit 15 vyzbrojených jezdců. Několik somonů tvořilo dzalan a několik dzalanů chošún. Mandžuové postupně zvětšovali počet drobných panství. Rozdrobení země vedlo k hospodářskému i kulturnímu úpadku. Zmenšila se možnost větších přesunů stád na nová pastviště, klesl počet dobytka. Mandžuská dynastie si vybudovala z lámaistické církve, která se stala mocnou nábožensko-politickou organizací, svou oporu. Od 30.let 18.století Mongolové nesměli samostatně obchodovat s ostatním světem. Nemohli obchodovat s Čínou, protože čínská hranice byla pro Mongoly uzavřena. To vedlo k izolaci země. Koncem 18.století Mandžuové povolili čínským obchodníků proniknout do Mongolska. Lichvářská politika čínských obchodníků jen zvýšila zbídačení pastevců. V nejtěžší době národní a sociální poroby mongolský lid nepřestal usilovat o svobodu a nezávislost své země. Bránil se proti mandžuské nadvládě a bojoval proti ní. Tento boj nabýval různých forem – od pasivní rezistence jednotlivých aratů po národně osvobozenecké hnutí. Jednou z forem odporu byly masové útěky Mongolů do Ruska. Mongolský lid nejednou povstal proti uchvatitelům. V letech 1754 až 1758 povstali západní Mongolové pod vedením knížete Amursany. Mandžuská vláda přizvala na pomoc početnou armádu. která krutě potlačila lidové hnutí, okupovala západní Mongolsko a nastolila tam koloniální režim. Přitom byla vyvražděna větší část obyvatelstva. Přibližně ve stejné době ve Vnějším Mongolsku vzniklo mocné protimandžuské hnutí pod vedením knížete Cengündžava, které poskytovalo všestrannou pomoc západním Mongolům. Poprava vůdce hnutí Cengündžava vyvolala masové protimandžuské hnutí, které nabylo takových rozměrů, že okupační vláda vbyla nucena přizvat na pomoc lámy – kazatele. Povstání však bylo potlačeno. Koncem 18. a v první polovině 19.století ve Vnějším Mongolsku došlo k řadě bouří, z nichž zvlášť významní místo zaujímají ozbrojená vystoupení v letech 1837-1840 v chošúnu (vojensko-správní jednotka) Togtoch Töra Cecenchanského kraje (nynější Chentejský kraj). Byla to nejen protimandžuská, ale i protifeudální vystoupení – arati otevřeně odepřeli poslušnost chošúnskému knížeti a mandžuskému císaři.

Na počátku 20. století se Čína dostala do polokoloniální závislosti na imperialistických státech. Vnější Mongolsko se tak ocitlo ve sféře světového kapitalistického trhu a v jeho ekonomice se začaly objevovat nové momenty – zbožně peněžní vztahy. Rozvoj peněžního systému vedl k dalšímu zesílení feudálního útlaku, k všeobecnému úpadku hospodářství aratů a k růstu jejich zadluženosti. Mandžuská vláda umožnila americkým, britským, japonským a dalším kapitalistickým firmám drancovat bohatství země a přeměnit Mongolsko v odbytiště jejich zboží a pramen levného nákupu surovin a dobytka. Politika počínšťování otevřela cestu čínským feudálům a kupcům ke kolonizačnímu záboru půdy a pastvin. Tyto okolnosti ve svém souhrnu vedly k zesílení osvobozeneckého boje aratů za svobodu a nezávislost. Další rozvoj osvobozeneckého hnutí mocně ovlivnila buržoazně demokratická revoluce v Rusku v letech 1905-1907 a později i čínská revoluce v roce 1911. V roce 1900 současně vzplanula velká povstání v západních i východních krajích. V roce 1903 povstali aratu Dzasagtchanského kraje pod vedením legendárního hrdiny Ajúše. Arati žádali zrušení všech nevolnických povinností a zřízení vlastní rolnické samosprávy. V letech 1905-1907 povstali proti mandžuské nadvládě arati a nižší lámové Urgy. O rok později vzplanul boj proti čínským kupcům, lichvářům, v řadě chošúnů Cecenchanského kraje. V těchto bojích rostlo politické uvědomění lidových mas a jejich hnutí nabývalo nových, organizačních forem. Jednotlivá vystoupení aratů vyústila v jediné národně osvobozenecké hnutí v roce 1911.

Úspěch národně osvobozeneckého hnutí lidových ¨mas využili feudálové, kteří za pomoci carského Ruska uskutečnili politický převrat s cílem odtrhnout Mongolsko od Číny. Vlivní světští i církevní feudálové vytvořili v Urze prozatímní vládu. Více než 200 let trvající mandžuské panství bylo svrženo. 1.prosince 1911 byla vyhlášena nezávislost Mongolska, které se stalo absolutní monarchií v čele s hlavou lámaistické církve bogdgegénem. Avšak plody národně osvobozeneckého boje sklidili mongolští feudálové, kteří upevnili své politické pozice a zintenzívnili vykořisťování aratů. Likvidace mandžuské nadvlády ještě více obnažila vnitřní protiklady v zemi. Zhoršující se situace lidu vedla k zesílení protifeudálního hnutí. Těžištěm osvobozeneckého hnutí zůstala však i nadále otázka národní nezávislosti.

Praktické informace

Příroda

Přehled savců a rostlin, které lze nalézt na mongolském území

Ulánbátar (Улаан Баатар)

Město, jehož název znamená v překladu „Rudý bohatýr“, vzniklo v roce 1639. Stará Urga nebo Ich Chüré či Nísle Chüre, jak se dříve Ulánbátar jmenoval, byla původně kočujícím sídlem knížat, mnohokrát se stěhovalo z místa na místo, než definitivně zakotvilo na dnešním místě. Více než 200 let byl sídlem bogdgegéna – hlavy žluté lamaistické církve. Toto malé, krajně zaostalé městečko s mnoha kláštery a typickými kolovými hradbami, se stovkami jurt a hliněných chatrčí bylo plně v moci církevních i světských feudálů a cizích obchodníků, kteří drancovali bohatství země. V roce 1911, po svržení mandžuské nadvlády a vyhlášení nezávislosti Mongolska, se stala Urga hlavním městem. Dnešní Ulánbátar se rozprostírá na 9000ha, leží 1300m nad mořem v údolí řeky Túl, lemované pohořími Bogd úl, Songino, Bajan Dzürch a Čingelté. Je to nejmodernější město Mongolska. V centru je mnoho domů sovětského stylu a okraj města je obklopen chýšemi a jurtami. Jen malá část ulic je asfaltována. Ovzduší je znečištěno popílkem z hnědouhelných elektráren.

Doprava

Funguje zde levná městská doprava. Autobusy jsou často vyřazené české Karosy i s nápisy „Nástup“, „Výstup“ a znakem dopravního podniku. Trolejbusy jsou rozvrzané čínské trosky. Jen trochu dražší jsou taxíky, na rozdíl od civilizované Prahy, je možnost předražení jízdy a okradení malá.

Ubytování

Ve městě je několik hostelů. Osobně máme dobrou zkušenost s UB Guest House, která je vedená Kimem z Koreje a jeho mongolskou manželkou. Hostel leží jinde než se píše v LP. UB zajišťuje auta i s řidičem na okruhy.

Sergelen Guest House vede Serge, který studovat v Československu a mluví česky. Podle mě ale od nás chytnul nejen řeč ale hlavně českou vyčůranost.

Výměna peněz

V Trade&Development Bank (Худалдаа Хөржлийн Банк) je možno vyměnit šeky AMEX nebo vybrat peníze z ATM (pouze VISA). U EC/MC je možný Cash Advance v bance Golomt (Голомт).

Nákupy

Potraviny je nejlépe nakoupit na trhu (SZS) (Bombogor) od centra. Na východ od centra je v moderní čtvrti velké nákupní centrum Sky Shopping Center, kde lze koupit i „nadnárodní“ potravinami a jiné zboží. Ceny jsou ovšem také „nadnárodní“. V prodejně map lze koupit celkem podrobné mapy silnic i jednotlivých oblastí.

Trh (Төвийн зах)

Obrovský trh, kde je možno nakoupit téměř cokoliv, suvenýry, starožitnosti, sedla, motorky, oblečení, boty, stany atd. Platí se malé vstupné a fotografování není doporučováno. Pozor na kapesní zloděje.

Státní obchoďák (Удсын Их Дэлгуур)

Velký obchodní dům, kde lze koupit suvenýry, elektroniku i potraviny. Z potravin bylo zajímavé pravé české „Old Czech Beer“ se Svatým Václavem na etiketě.

Kláštery

Na začátku 19.století sloužilo 100 klášterů na 50tis. obyvatel. Skoro 50% populace tvořili mniši. Během čistek podle Stalinovo vzoru byla ve 30.letech 20 stol. většina klášterů zničena. Mniši byli zavražděni nebo odvlečeni do táborů, protože se nechtěli vzdát své víry a životního stylu.

Zimní palác Bogd Khaan (Богд Хааны Өвлийн Ордон)

Postaven v letech 1893 až 1903. Dvacet let zde žil osmý mongolský dalajláma (žijící Budha) a poslední král Jabtzun Damba Hutagt VIII. Po změně režimu zde vzniklo muzeum. Letní palác na břehu Tuul Gol byl srovnán se zemí. Základ tvoří 6 chrámů.

Gandantegchinlen Khiid (Гандантэгчинлэн Хийд)

Největší a nejdůležitější klášter v Mongolsku. Stavba začala v roce 1838 čtvrtým Bogd Gegen, ale dokončen byl až pátým Bogd Gegen Chiltem Jigmid Dambijsntsan. V hlavním chrámu stával 20m vysoká, zlatá a bronzová socha Avalokitesvara (janraising). Po roce 1937 jako mnoho jiných byla i tato sověty odvezena do Leningradu. v říjnu 1996 po 6 letech práce zde byla zasvěcena nová socha Dalajlámou. Současná měděná socha je vysoká 25m a váží 20 tun.

Památník Zaisan (Зайсан толтои)

Na kopci jižně od města je Rusy postavený památník neznámým vojínům a hrdinům různých válek. Z vrcholu je pěkný panoramatický výhled na Ulánbátar.

Příjezd: Autobusem č.7, vystoupit za řekou u Zemědělské univerzity nebo taxíkem

Sükhbaatar (Сухбаатарын талхай)

V revoluci v červenci roku 1921 zde v centru vyhlásil Damdiny Suchbátar nezávislost na Číně. Náměstí nese od té doby jeho jméno a jeho sochu na koni. Zde se v roce 1989 konaly protesty proti komunistické vládě. Dnes je na náměstí konají ceremoniály i rokové koncerty. Severně od sochy je budova parlamentu před kterou je Suchbátarovo mauzoleum postavené v roce 1921. Severovýchodně od sochy je Palác kultury. Na jihovýchodním rohu stojí budova státní opery a baletu. V severozápadním rohu je budova Golomt bank s Národním historickým muzeem.

Přírodovědecké Muzeum (Байгалын Түүхийн Музей)

Expozice muzea obsahuje tří oblasti: flora, fauna a geologie Mongolska. V geologické části je sbírka meteoritů. Nejvyhledávanější exponáty tvoří dvě kompletní kostry pravěkých ještěrů, které byly nalezeny v poušti Gobi v Bayanzag - Tarbosaurus – 15 metrů vysoký a vážící 4-5 tun, Saurolophus – 8m vysoký. Mezi další exponáty patří zkamenělé dřeviny, dinosauří vejce.

Fotografování v dinosauří místnosti pouze za dolarový poplatek (stálý dozor).

Národní historické muzeum (Түүхийн Ундэснийн Музей)

V muzeu jsou k vidění sbírky hornin, zkameněliny jelenů a dalších zvířat. Pohřebiště Hunů a Ujgurů, krojů, obleků, klobouků a šperků jednotlivých mongolských etnických skupin, ukázky tradičního zemědělství, hudebních nástrojů a buddhistických nástrojů.

Arkhangai (Архангай)

Khövsgöl (Хөвсгөл)

Övörkhangai (Өвөрхангай)

Töv (Төв)

Bulgan (Булган)

Khentii (Хэнтий)

Selenge (Сэлэнгэ)

Dornod (Дорнод)

Sükhbaatar (Сүхбаатар)

Bayan-Ölgii (Баян-Өлгий)

Khovd (Ховд)

Uvs (Увс)

Zavkhan (Завхан)

Bayankhongor (Баянхонгор)

Dornogov (Дорноговъ)

Dundgov (Дундговъ)

Gov-Altai (Говъ-Алтай)

Ömnögov (Өмнөговъ)