Mongolsko 2002
md5-hash:37b35f3a0b4e9ed7f4b3aa0ea75537fb
weight:0
depth:1
Preface
Nevýhodou je, že potřebujeme pro každou zemi víza. Naštěstí nikde nepořádají vízové loterie jako náš nový velký bratr Sam. Na mongolské ambasádě úředníci mají pěkné přilepšení k platu. Platím totiž bohužel v korunách a ne v tvrdých dolarech ale na druhou stranu jsme za jednu cenu dostali velvyslancův podpis vyrytý čínským perem asi na pět dalších stránek.]]>
md5-hash:33f408b551c06f85efc42dc0ecd09d53
weight:-5
depth:2
Moskva
19.7.
Konečně jsme se dočkali 19.července 2002, tj. dne odletu. Na letišti se přiznáváme k benzínovému vařiči, což se ukázalo jako blbost, jelikož ho kontrola u RTG na monitoru neměla vůbec šanci ho objevit. Takhle ho ochranka ho chce vidět. Musíme rozbalit batoh zamotaný před chvílí důkladně do strečové fólie aby si k ní ochránce čuchnul a omámen benzínovými výpary na ni nalepil téměř neodstranitelnou nálepku „OK".
Let s Boeing 737-400 byl až na pár turbulencí v pohodě a po okruhu nad osvětlenou Moskvou přistáváme půl hodiny po půlnoci. Na celnici je třeba přiznat všechny peníze, foťáky nikoho nezajímají. Batohy na nás počkají v transitu a my se snažíme najít místečko na přečkání noci. Těch je tady ovšem pomálu a my proklimbáváme noc na zemi ve vstupní hale. Čas si krátím obhlídkami letiště a hypnotizováním non-stop směnárny aby otevřela okénko. Nechala se a my můžeme nevyspalí odjet v 6 hodin maršrutkou (tj. kolektivem) do města. Ta nás vyhodí podle předpokladů na stanici Rečnoj vokzal. První dojem z Moskvy nic moc, špína. Metro je ale monumentální ve všech směrech - počtem tras, rychlostí schodů, výzdobou, velikostí stanic, malými intervaly mezi odjezdy vlaků, jejich délkou, vzdáleností stanic.
Prvním našim cílem je sportovní komplex v Lužnikách. Ze stanice Sportivnaja už časně ráno proudí lidí ke stadiónům ne kvůli sportu ale na obrovské tržiště. Otevřené plavecké stadióny od olympiády v roce 1980 už poněkud zchátraly ale v jednom z nic byla kupodivu voda. Ta byla i v nedaleké řece Moskva, z jejíhož nábřeží je pěkný pohled na Leninské hory s mrakodrapovou univerzitou a skokanským můstkem. Zachovalejší a uvnitř pěkně upravený je atletický/fotbalový stadión, sloužící dočasně jako záchodky pro pivní slavnosti. Jejich návštěvou se naskytla možnost vyfotit si barevné tribuny. Rohlíkem jsme ovšem neopili ochranku na dlouho, jen co jsem otevřel foťák už tu byli a na medovou otázku „Možno vyfotografirovať?" zazněla drsná odpověď „Nět". Jelikož byla podpořena i patrně ostře nabitým kalašnikovem, přesunuli jsme se raději k hokejové hale. Rád by viděl jak vypadá uvnitř ale zvenku se podobá prosklené trosce.
Přesunujeme se na nedaleký klášter Novoděviči. Za zmínku snad stojí krásný červený podchod a také to, že už v 10 hodin začíná být horko a dusno. Mají ještě zavřeno a proto nejdříve navštěvujeme sousední hřbitov, kde leží mnoho z ruských velikánů – spisovatelé (Gogol, Puškin), kosmonauté, generálové, konstruktéři (Iljušin, Tupolev, Jakovlev, ...), oběti z objevitelských cest, manželky politiků (Stalin, nejnověji Raisa Gorbačova), vědci, hrdinové (Meresjev). Obecně snad všichni velikáni na něž se nedostalo na nejprominentnějším místě na Rudém náměstí u kremelské zdi. Nedostalo se i na jednoho z prezidentů a generálního tajemníka KSSS Nikitu Chruščova - patrně díky odsouzení Stalinových čistek na památném sjezdu KSSS, prohrou v kubánské krizi a odsunutím Brežněvem z vedoucího postu. U vchodu jsme odhaleni jako cizinci a platíme vstupné. Když už tedy platíme aspoň vydyndáme mapku díky níž přesně víme kde se konkrétní hroby nacházejí.
Poté obejdeme znovu zeď a navštívíme monastýr, vyhlášený krásně zdobenými věžemi. Záběry z ulice poněkud narážejí na trolejové vedení. Do vnitřních klášterů jsme nešli (60 rublů).
Času není nazbyt, spěcháme metrem do centra. Chceme spatřit sídlo všemocné KGB – Ljubjanku. Po vystoupení z metra ji marně hledáme, přeci ji nemohli zbourat jako sochu řezníka a čekisty Džerdžinského ze středu náměstí. Po notné chvíli nám dochází, že stojíme přímo před ní. Zvláštní je, že všechny vchody se zdají zavřené. Po ulicích obcházejí ozbrojené vojensko policejní patroly a kontrolují doklady převážně Kavkazsky vypadajícím obyvatelům. Nás ignorují, nevypadáme totiž jako bychom právě přijeli z Grozného. Procházíme centrem z snažíme se identifikovat Bolšoj těatr a další budovy. Nejsme si zcela jisti, jestli se nám to podařilo správně. Splést se ale nemůžeme s Rudým náměstím, to je nezaměnitelné. Pouze nás mate, že na něm nikdo není, když jsou návštěvní hodiny v mauzoleu. Pořadatelé totiž pouštějí skupiny pouze do ohraničeného prostoru ke kremelské zdi. Výjimku dostává malá demonstrace se srpy a kladivy za časy dávno minulé. Batohy a foťáky jsou zakázány, musíme se vystřídat. V mauzoleu je temno a pietní atmosféra, návštěvníci se nesmí zastavit a hlučit aby se Vladimír Iljič neprobudil. Za mauzoleem leží další osobnosti – generálové (Žukov, Koněv), kosmonauti (Gagarin, Komarov) a hlavně generální tajemníci Josif Visarionovič Džugašvili-Stalin, Leonid Brežněv, kterého do hrobu hodily poněkud tvrdě, Viktor Černěnko a Jurij Andropov. Návrat na místo vedl kolem celého náměstí. H. tak spěchala, že málem neviděla ani Vladimíra. Prostřídali jsme se a dali sraz tentokrát na druhé straně.
Pokračujeme nafotit chrám Vasila Blaženého se šlehačkovými kupolemi, a do legendárního obchodního domu GUM, kde dříve nebylo co prodávat. To se změnilo, nyní je málo kupců ochotných předražené luxusní zboží koupit. Nakonec si necháváme Kreml, vstupné je pochopitelně pro cizince daleko dražší (350r) a s batohy se dovnitř nesmí. Ty je nutno nechat v úschovně, kde světe div se, platí také dvojí ceny (platíme 60r). U vstupu je fronta, protože každý musí projít letištním rámem. Kreml je velký a prohlídka zabere velkou část odpoledne. Krásné pravoslavné kláštery s věžičkami a ikonami, největší nefunkční zvon Car kolokol a největší nefunkční dělo Car Puška a další. Nakonec si ještě obcházíme Kreml dokola zvenčí, což nás v dnešním dusnu stojí mnoho potu. Před Kremlem „objevujeme" velký podzemní komplex Ochotnyj Rjad a přejíždíme metrem na vyhlášený Arbat. Zde nám ale nic moc zajímavého nepřišlo a ani túra k Bílému domu nebyla moc podařená. Snad jen pohledy na typové mrakodrapy (Leninské hory, Hotel Ukrajina a další dva obytné) a otevřenou knihu – bývalé sídlo RVHP. Před ním jsme poněkud zmateni, že autobusy projíždí zastávky ale naštěstí se nás ujímá chodec a díky česko-ruské družbě jsme dovedeni na metro. Na Běloruském nádraží se stavujeme na jídlo. Díky tomu, že pak čekáme dlouho až se naplní maršrutka lidmi a která jede navíc na Šeremetěvo-1, přijíždíme na poslední chvíli. V čekací hale vidíme holky s nápisem „Expedice Čína" a hned je jasné, jaká je jejich mateřština. Dozvídáme se dokonce, že letí ještě další 14 členná skupina, která má v plánu koňský přejezd u jezera Chovsgol v Mongolsku, s Karlem se dokonce znám z jednoho školení pro ČSSZ. Máme dokonce sedadla u sebe ale s H. přes uličku. Naštěstí díky několika velkým a malým rošádám získáváme místo vedle sebe u okna. Let Boeing 767 probíhá v klidu a my doháníme spánkový deficit.]]>
md5-hash:a572a3394a8b337fa7537f8874d8b95a
weight:-4
depth:2
poprvé v Číně
21.7.
Před přistáním vyhlížíme čínskou zeď a rýžová pole, beznadějně. Přistáváme po 11hodinovém letu kolem 10 hodiny ráno. Přiletěly s námi naštěstí i naše batohy. Letiště nás začíná připravovat na roli analfabetů, většina nápisů kupodivu není latinkou. Peníze měníme bez problémů v jednom z bankomatů.
Autobus, který nás zaveze do města před Beijing Intl. Hotel nelézáme také v pohodě. Čtvrť je moderní a pokud by zde nechodilo tolik Číňanů, snad bychom si mysleli, že jsme někde jinde. Na ulici kupujeme mapu, hustě popsanou linkami městské dopravy – ovšem čínsky. Dál musíme metrem. Po vystoupení se charakter okolí poněkud změnil. Jsme odchyceni rikšou, prý nás zdarma odveze do hotelu. Radši bychom šli pěšky, řidič/motor má co dělat. Za deset minut jsme na místě – Far International East Hotel stojí v „čínské" čtvrti. Rikša je zklamán, že nedostane provizi za hosty, protože se oháníme papírem vytištěným z internetu. Hotel je v relativně honosné budově ale levné pokoje má přes ulici v typickém baráku.
Zamykáme batohy do skříňky a jdeme na průzkumnou pěší výpravu na Tiantan. Procházka čtvrtí ne zcela turistickou čtvrtí H. moc nenadchla. Dokonce bych řekl, že ji vylekal pán, který si na prahu svého domku čistil svůj revolver. Vzdálenosti se ukazují poněkud velké a skutečnost se ukazuje jiná než co říká mapa. Bereme si tedy autobus. Průvodčí jsme jistě připadali jako exoti, když jsme nepochopili kolik máme zaplatit, pořád jsme ji cpali víc než bylo třeba. V Tiantan (Temple of Heaven) je na naše poměry poměrně dost lidí. Máme pak problém najít autobus zpět do centra k nádraží. Když konečně nalezneme správnou zastávku, nastoupit na správnou linku také není triviální, autobusy zde zastavují na několika proudové silnici za živého provozu zmateně vedle sebe. Na hlavním nádraží zjišťujeme, že u speciálního okénka žádné lístky do UB pochopitelně nejsou. Opisuji si tedy alespoň z velké tabule se zručností žáka 1.třídy zvláštní školy jízdní řád s originálními názvy. To pobaveně sleduje jedem z místních obyvatel a raději mě to napíše sám. Ochotně se nám snaží poradit odkud jezdí alternativní autobus. Sice poněkud nemohl pochopit kam, že to chceme. Problém nebyl ve výslovnosti, ta byla pochopitelně perfektní, ale v tom, že jsem dopředu nerozeznal, kterým nářečím hovoří. Jedno město má totiž nejméně 3 jména Erlian / Erenhot / Ereen. Zde byla správná možnost „ájrlien". Autobus by měl jezdit snad z nádraží blízko Xizhimen. Jedeme se tedy osobně přesvědčit. Na nádraží už ale zavírají a zřízenec nám plynnou čínštinou vysvětluje, že odtud rozhodně nic nejede a v dohledné době ani nepojede, snad z autobusáku blízko výpadovky na sever. Alespoň se najíme v jednom z bister s příjemnou obsluhou a čajem zdarma. Pravda poněkud jsme se neorientovali v jídelním lístku ale nakonec si něco objednáme podle slovníku.
U metra nás odchytí náš známý rikša a s úsměvem nás odveze k hotelu, tentokrát však už ne zadarmo. Seznamujeme se spolubydlícími a omlouváme se, že zítra budeme vstávat velmi brzo, protože chceme na zeď a to dokonce velkou a čínskou.22.7.
Ráno se opravdu probouzíme podle slibu ještě za tmy. Kupodivu ale už kromě nás jsou všichni pryč a hodinky ukazují 11hodin. Pokoj totiž nemá kromě světlíku okno a budím jsme velkoryse ignorovali. Spánkový deficit a časový posun na nesprávnou stranu udělaly své. Rychle do sebe hodíme pár českých sušenek a vyrážíme metrem na stanici Dongzhimen, odkud jezdí autobusy do Huairou. Kupodivu je zataženo a prší. V metru prodávají místní polotovary – zvířata všech druhů. Zastávka a číslo autobusu odpovídá LP ale cestovat včetně nás chce hodně lidí. Autobus přijíždí a ač lidé nevystupují zadními dveřmi zase ven, se všichni vejdeme – my bohužel na stojáka. Průvodčí vybírá jízdné ale má nějaké problémy, protože dost lidem včetně nás něco vysvětluje. Rozumím tomu, že nemá napět drobné a vrátí nám později až rozmění. Před koncem opravdu začne všem vracet, ovšem kromě nás. Teď se ukážou naše zkušenosti! „A co my?" a ukazuji mu lístek a domáhám se vrácení peněz. Místo toho po nás chce nějaký doplatek. To se povedlo, raději platím abychom nevypadali divně a průvodčí se jistě popadá za břicho. V Huairou je liduprázdno a my se snažíme nějak získat odvoz ke zdi Mutianyu chvíli nám zastaví malý taxík, cenu se podaří trochu usmlouvat ale není zde možnost volby. Cestou se zastavujeme v samoobsluze pro nějaké jídlo. Ceny jsou víc než příznivé. Za slabou hodinku jsme na místě. Řidič na nás počká 2hodiny a my vyrážíme k pokladně a pak jelikož nejsme líní opovrhujeme lanovkou a vystoupáme po mnoha schodech na hřeben, kde konečně můžeme stanout na slavné zdi. Zeď se nachází už v zalesněných horách, po jejichž úbočích se vine do dálky. Bohužel počasí není ideální, slabě prší a hory jsou tak v silném oparu. Lidí zde je rozumně málo a my si můžeme v klidu prolézt většinu opraveného úseku i s mnoha baštami. Chůze se sice často mění v lezení po čtyřech, protože některé úseky jsou velmi prudké s vysokými schody. K taxíku se vracíme se zpožděním ale to nikomu nevadí. Ve městě se necháme vyhodit u stejného obchodu, kde si kupujeme hit – totiž levnou Pepsi Colu. Ač ji doma nemůžeme vystát, v cizině tento sladký cumel dokáže dodat osvěžit i dodat energii. Řidič chce sice poněkud nečekaně znovu peníze za zpáteční cestu i za čekání ale ceny jsou nízké. Vracíme se zpět do Pekingu a jelikož bychom se ještě rádi dostaly na včera hledané autobusové nádraží. Vystupujeme tedy na okraji Pekingu a podle mapy se snažíme chytit autobus naším směrem. Což není nijak lehké, protože ty, pokud vůbec, jezdí po několika proudové oplocené dálnici. Následuje tedy několikakilometrový pochod do neznáma než konečně chytneme nějaký starý bus na LPG. Ten nás vyhodí na neznámém moderním sídlišti s obchodními centry. Netušíme vůbec, kde jsme natož jak se dostat k metru. Nakonec se nacpeme do některého z autobusu, který by snad mohl jet k metru. Další pokus dopátrání se kýženého autobusu tedy skončil fiaskem.
Alespoň se zastavíme v Beijing Intl. Hostel, za Marie - Kanaďankou ze Singapuru , která by s námi měla absolvovat cestu po Mongolsku. Opravdu ji nalezneme, ona pojede do UB drahým rychlíkem. Vracíme se k našemu hostelu, u metra se musíme proplížit aby nás neodchytnul náš rikša. Máme hlad a jdeme se najíst do jedné z restaurací. Kupodivu asi poznali, že jsme cizinci a sympatická servírka se nás trochu bojí. Ale pak si půjčuje naší čínsko-anglickou konverzaci a zajímá se, jak se co čte. My jí na oplátku pobavíme „zručnou" manipulací s hůlkami. Cena je trochu vyšší, vybrali jsme si asi lepší podnik.23.7.
Ráno si necháváme batohy v hotelové úschovně a jdeme pěšky na náměstí Tiananmen. Zde se vine kolem celého náměstí tradiční fronta, která chce shlédnout Maa v mauzoleu. Stojí v ní uniformované školní výpravy z celé země. Fronta postupuje rychle a organizátoři hlídají aby někdo nepředbíhal. Cizinci jsou zde jako indiáni, místní je často žádají o společné foto. Studenti si rádi popovídají anglicky, ptáme se na „Podzemní město" a oni hned volají někam mobilem ale je prý zavřené. Jsou náležitě hrdi na svoji zem. Nemáme času nazbyt a jdeme rovnou do Zakázaného města. Nad jeho branou na nás shlíží mamutí portrét Mao’ce’tunga. Přidává se k nám prodejce a nabízí nezávaznou návštěvu prodejní výstavu maleb. Není špatný, umí dobře anglicky, říkanku má poměrně dobře promyšlenou - jedná se o putovní výstavu, která se přesouvá do Paříže, dnes za 2hod končí a my máme poslední šanci (tj. nelze se vymluvit zastavíme se až půjdeme nazpátek), atd. Zkrátka horko poněkud otupilo rozum a my kupujeme jeden z malých svitků za 35USD. Ve městě jsou kvanta lidí což spolu s horkem poněkud kazí dojem, obrazy, hodiny, atd. Do jedné části (Klenotnice???) je nutno si dokonce zakoupit za 2 juany (10Kč) návleky na boty. Utratili jsme nesmyslně za obrázek a proto přecházíme na úsporný program – tj. kupujeme pouze jedny a vystřídáme se. Jdu první. Velikostně se hodí maximálně na botu velikosti 5 a tak mi na botách vydrží pouze pár kroků. H. je předávám v desolátním stavu. Co asi bylo směšnější – moje spořivost nebo ty návleky? Potkáváme známé Čechy z letadla a po výměně zkušeností navštěvujeme ještě blízký Jingshan park a pak se vracíme rychle do hotelu. Cestou se nám několikrát snaží vnutit nějakou prodejní výstavu ale musí se hoši ještě moc učit a nejen angličtinu. Také jejich místo není na žádném atraktivním místě.
V hotelu je šťastnou shodou okolností cestovka, kde nám slečna Shen vytelefonuje informaci o autobusu a napíše průvodní dopis. Ten odjíždí pochopitelně v 17hod z úplně jiného nádraží někde na jihu. Tam jedeme z časových důvodů taxíkem. Ač jsme se nakonec nepřestrojili za chudé Číňany, řidič nás neokradl a cena byla velmi rozumná. Pro mě jako Pražáka dost nepochopitelné.
Ukazujeme několikrát průvodní dopis, než někdo může potvrdit, že autobus opravdu pojede ale až v 18:30. Postarají se o nás, máme počkat v čekárně a výpravčí nám řekne až přijede. Máme několik hodin času a můžeme se aspoň v klidu najíst. Majitel je opět šokován, že vidí cizince. Bohužel zde není kde se po celodenním běhání po městě umýt. Vyrážím vyhlížet autobus a když ho konečně objevím spěchám pro H. Tu však potkávám, jak spolu s výpravčím a neznámým mužem vláčejí všechnu naši bagáž k autobusu. Bus má zde pouze zastávku na trase z přístavu Tianjin. K našemu překvapení je to ale hotelbus, nemá totiž sedadla ale lehátka ve dvou patrech, vlevo 2, napravo jedno. Naštěstí není úplně plný a získáváme za 2x100Y 2 místa na pětce. Pouze se sám sebe štítím, smrdím potem jako tchoř.
Vyrážíme, po okruhu objedeme Peking a po dálnicích směřujeme k severu. Někde v horách za Badaling sjíždíme z dálnice na normální silnici, na které je třeba opakovaně platit mýto. Při zastávce u jedné benzínové pumpy se můžu konečně umýt, jaká to úleva! Dospáváme deficit ale po půlnoci se dostáváme do ohromné zácpy, ve které zůstaneme až do rána. Máme strach, že nestihneme vlak do UB. Po rozednění se konečně dostaneme za kritické místo, kde snad budují nový mostík. Nyní můžeme pozorovat protisměrnou kolonu. Prvním překvapením je absolutní převaha nákladních aut nad osobními. Jestli na 100 nákladních připadá tak jedno osobní. Druhým pak přepravovaný náklad, auta mají otevřený nákladový prostor přeplněn uhlím, dřevem, nábytkem, zvířaty atd. Ráno po přejetí hor jsme se ocitli v ploché liduprázdné krajině, kdy jsme za celou dobu projeli snad jen jedním dvěma městy. Čas jsem si mohl krátit pozorováním skrz uličku, jak pokuřující řidič se šátkem a lá „Tozi Fan" si hledá příležitosti pro předjíždění stovek pomalých náklaďáků. Závěrečný úsek vede už pouští Gobi podél železniční trati.
Na místě jsme kolem 13hodiny, tj. podle jízdního řádu, ve kterém je se zácpou pravděpodobně počítáno. Kolem autobusů se hned nahrnuli různí pomahači, prodavači a rikšové. Kromě nich široko daleko nebyla ani noha. Náš autobusák je ale šikovně nechal vycukat a nám umožnil si vzít batohy ze zavazadlového prostoru, že oni neměli šanci se jich chopit dříve. Nevíme, kde je nádraží a místní s tím dělají tajnosti, nechce se nám věřit, že je opravdu tak daleko. Pokus dosáhnout ho pěšky ovšem ztroskotal a využíváme služeb nejvytrvalejšího z nich. Cenu jsme usmlouvali na cenu běžnou v Pekingu. Rykša se zlatými zuby neměl z námi a našimi batohy rozhodně lehký job.
Na nádraží se pro změnu vyrojili taxikáři nabízející převoz přes hranice. Ten je nutný ale ceny se nám moc nezdály. V „klidu" jsme si tedy opsali jízdní řády a rozhodli se pro jednoho z nich, který vypadal relativně solidně. Tu se ale objevil další řízek, připomínající pražského taxikáře. Vytasí se pasem s razítky a všichni najednou sklapnou, dokonce i ten, se kterým jsem se už nějak domluvil od nás dává ruce pryč. Dodnes nechápu o jakou „falešnou hru" se tady jednalo. Za 5USD na osobu nám řízek nabízel odvoz přes hranice do Zamyn-Üüd. I když se nám to moc nezdálo nacpali jsem bagáž do jeho staršího Jeep Cherokee. Cestou naše podezření stouplo na stupeň panika, když jsme nejdříve zastavili u nějakého domu, kde naložil nějaké ocelové škrabky a pak dokonce na místním bazaru. Naštěstí pouze přibíral dva mongolské rusky mluvící sourozence. Na hranicích to uměl a mohl předjet dlouhou frontu přímo k celníkům. Čínský celník si pro prozkoumání mého zeleného pasu přivolal komisi a asi čtvrt hodiny ho zkoumali. Nevím ale asi mě pokládali za tibetského mnicha, který chce emigrovat do Mongolska. Na mongolské straně už žádné problémy nebyly a my se šťastně dostali na nádraží. Naši mongolští spolucestující se nás ujali a ukázali veksláka, který nám vyměnil dolary a koupil jízdenky na vlak.
Vlak byl připraven včas, jen nás překvapil poplatek za ložní prádlo. Vagóny jsou sice staré východoněmecké vykopávky se samovarem, které nás sice pomalu ale jistě převezou do UB.]]>
md5-hash:50f9f1a012d8fb9344d0d297d8494b7d
weight:-3
depth:2
Mongolsko
24.7.
Na místě jsme asi v 10hodin ráno. Na nádraží panuje zmatek. Opět nemůžeme pochopit, že nepražský taxík může být výhodný způsob pro přesun a jedeme raději trolejbusem č.4. Ulice kolem nádraží jsou jedna velká díra a máme dojem, že se stará troska neurčitého původu musí rozpadnout. Po chvíli přistupují místní kapsáři. Jsou v prázdném autobuse ale tak nápadní, že je nad slunce jasnější jakým starým povoláním se živí. Vystupujeme v centru a hledáme náš UB Guesthouse. Výsledkem je ale pouze dokonalé poznání nezajímavého sídliště. Hostel nikde! Konečně v místní malé cestovce nás posílají na správnou adresu, před několika lety se totiž přestěhovali. Následuje tedy přesun se zátěží. Nová adresa je naštěstí správná a my se po ubytování můžeme i vykoupat. Zbytek dne trávíme výměnou peněz, vyzvednutí Marie na nádraží, návštěvou Sergelena, kde by teoreticky mohl být kamarád, kterého jsem potkal v Praze na ambasádě a nákupem map ve speciálním obchodě. Auto bude připraveno pozítří ráno a my věnujeme druhý den návštěvou chrámu Gandan s obří sochou, přírodovědeckého muzea s kostrami starých ještěrů a nákupem zásob na trhu. Žádné exotické potraviny zde moc nevidíme, spíše nám důvěrně známé Zátkovi těstoviny, sušenky Opavia apod. Zásoby se snažíme doplnit i v moderním nákupním centru. To na mě působí asi jako naše vládní prodejny z dob totality s rozdílem, že zde není podstatná nomenklatura ale naditá peněženka.26.7.
Vstáváme brzo a kupodivu v 7:30 je tu náš povoz – ruský UAZ. Pravda, komfortem může stěží soutěžit s japonskými auty většinou dovezenými z Jižní Koreji ale pokud se na autě něco pokazí, v krajině se značkové servisy na Japonce shánění poměrně obtížně. Napakujeme auto po střechu, bereme 2 plné nádrže, 2 plné kanystry a míříme natěšeni pomalu po pěkné asfaltce na sever. Našim řidičem je asi 50ti letý rusky a mongolsky mluvící Tamur, zatím nevíme co od sebe čekat – jestli my jsme zhýčkaní hýřící západní turisté a on, jestli se z nás bude chtít vytáhnout peníze, jet jen pár hodin po lepších cestách apod. Zpočátku to tak vypadá když asi za tři hodiny zastavujeme na místě kde nic není se slovy „hodinu budu stát" a po přestávce pokračujeme hlemýždím tempem. Idylická asfaltka končí u odbočky ke klášteru Amarbayasgalant Khiid a začíná normální silnice, totiž množina v krajině vyjetých kolejí. Tento klášter je asi nejzajímavějším klášterem, který navštívíme. Nebyl totiž ve 30.letech z neznámých důvodů zničen jako ostatní, je relativně těžko dostupný a tudíž méně navštěvovaný. Ač jsme přijeli pozdě kolem 18 hodiny, je otevřeno a my prohlídku zvládneme ještě dnes.
Naštěstí poznáváme, že pomalá jízda byla způsobena problémem s motorem a ne trucováním Tamura. S ním se postupně spřátelíme zejména při následujících několikadenních opravách motoru, kde se snažím celkem úspěšně asistovat. Za chvíli zvládám sejmutí vzduchového filtru, rozborku a sborku karburátoru. Stále ale není vše úplně v pořádku.
Z dvojdenní cesty stojí za zmínku Erdenet s obrovským dolem na měděnou rudu, náhlá změna asfaltové silnice na vyježděné koleje, průjezd kolem bývalé sopky Uran Uul, přejezd řeky Selenge po pěkném mostě, náhlá bouřka s kroupy velikosti golfového míčku, které povalily naše stany a vyhnaly nás ze zatopené louky, „supermarket" v Mörön a špatná cesta k jezeru Khovsgol.31.7.
Na břehu průzračného jezera jsou pěkná místa na stanování. Pouze je třeba si dát pozor na kravince a nebezpečné krávy, které žerou mýdla. Navečer obchází místní koňáci a nabízejí pronájem koní na další den, čehož rádi využíváme. Jezero je zásobárnou pitné vody ale je tak obrovské, že naše smývání několikadenní špíny při koupání ho nemůže ohrozit. Ráno trávíme v sedle ale koním se klusat moc nechce. Tamur mezitím stačil navštívit jurtu a vrátit se s novým karburátorem. Po jeho výměně snad motor už bude šlapat jako hodinky. Odpoledne pak autem Tamur vyjede až na konec strmé cesty a my vyjdeme na některý z dvojtisícových vrcholů, odkud je pěkný výhled na modré jezero. Vidíme i stádo sobů, které zde chovají kmeny Tsanaan. Bohužel jsou zde pravděpodobně pouze kvůli turistům aby se od nich snažili vybírat jeden dolar za fotografii – cenu naprosto odtrženou od reality.
Další dopoledne trávíme vyjížďkou na kajacích z místního ger kempu. Ten je residuem, ceny minimálně 10krát vyšší než jsou zde běžné, srovnatelné se švýcarským Zermattem. Také je zde pouze malá skupinka francouzů.
Balíme stany a vracíme se stejnou cestou do Mörön. Na jižním okraji jsou zpustlé tovární haly, které byly opuštěné po pádu komunismu. Za městem je placený most přes řeku Egon ale Tamur vyjedná volný průjezd.2.8.
Další den trvá cesta přímo k jihu. Vidíme obrovská hejna supů, navštěvujeme rodinu v jurtě, Tamur nás upozorňuje na staré hroby herigsuur. Závěrečný úsek přejezd přes horské sedlo k jezeru Terkhiin Tsagaan Nuur je asi nejhorší cesta, jakou jsme zde poznali. Také za několik hodin potkáme jen jeden povoz tažený jaky. U jezera Tamur zjistí v místním geru, kde se nacházejí staré turkické náhrobky balbal. Nedaleko od jezera je Khorgo UUl, vyhaslá sopka – mladovulkám. K ní se lze nechat dovést autem nebo dojít pěšky přes lávová pole porostlá stromy. Po krátkém výstupu na lze jednoduše sestoupit do rozlehlého kráteru. Večer potkáváme dva Čechy, se kterými se snažím rybařit ale bez valného úspěchu.
Další den se přesunujeme do Tsetserleg, silnice je hodně frekventovaná neboť se jedná o tah do západních aimagů. Ve městě je nějaký záhadný problém u benzínek, pravděpodobně výpadek proudu, a my tedy musíme vzít místo úžasného 75 oktanového benzíny dražší 92 oktanový. Míříme dále přímo na jih cestou, kterou nezná ani Tamur. Je relativně dobrá, opuštěná a pozvolna nabírá výšku, neboť je třeba překonat dvou a půl tisícový průsmyk. Dále k jihu cesta klesá do pouštního aimagu Bayankhongor a městečka Erdenetsogt s malým klášterem. Odtud se lze dostat bočním údolím a prudkým stoupáním přímo po loukách přes hřeben do lázeňského sídla národního významu Shargaljuut. Lázeňské budovy působí ovšem omšelým dojmem ale na protilehlém svahu je množství horkých minerálních pramenů. U každého je popsána jeho teplota a na jakou nemoc by měl účinkovat. V hlavním městě doplňuje benzín i zásoby a míříme na pouštní jezero Orog Nuur známé množstvím vodních ptáků. Kolem jezera jsou malé písečné duny a cesta je velmi nejednoznačná. Stačí málo a zapadneme s autem do písku. Nepomáhá ani 4x4, ani redukce, ani odhrabávání písku. Až nakonec podložení kol koberečky pomohlo překonat pár kritických metrů na pevnější povrch. Dále raději běžím s praporkem před autem a pomáhám nalézt správnou cestu. Bohužel v nepřehledné změti cest zabloudíme a správnou variantu nalezne Tamur až příští den dalekohledem podle sloupů elektrického vedení.
Pravěká jeskyně Tsagaan Agiu by byla bez několikerého doptávání velice těžko nalezitelná. Cesta po relativně pěkných cestách utíká poměrně rychle a do večera jsem u dun Khongoryn Els. Večer jsou velmi fotogenické, daleko lépe osvětlené než ráno, kdy na 150m duny vylezeme. Písek je poměrně tuhý a moc neujíždí.
Chceme si udělat krátký výlet v horách, které jsou za pásmem dun. To ovšem znamená projet na jediném možném místě mezi dunami. Tamur při pomyšlení dalšího zapadnutí není moc nadšený ale souhlasí. V klíčovém úseku se musí zvolit písečná kolej a hlavně nezastavovat. Projedeme bez problémů i když se uprostřed musíme vyhnout s protijedoucím autem. V horách vidíme kozorožce ale blížící bouřka nás donutí k návratu.
I druhé překonání dun se podařilo a my ušetřený čas strávíme v druhé části parku v soutěsce Yolyn Am. Stanovat je možno přímo v sousední soutěsce a na prohlídku je vhodné vyrazit brzo neboť se jedná o povinné místo a jurtové kempy jsou nedaleko. Dalším místem je Bayanzag, pískovcový amfiteátr, kde byly nalezeny kostry pravěkých ještěrů. Čas si zkracujeme tradičními opravami závad na motoru. Další cesta na sever vede absolutní rovinou štěrkopískovou pouští bez možnosti postavit stan v závětří. Nakonec už za tmy nalézáme úplně opuštěný tábor s částečně rozpadlými chatkami. Strávená noc v jedné z chatek a svítání se ukáže jako jedna z nejhezčích.
Další den nás čeká dvojice klášterů Ongiin Khiid, asistence u výměny motoru na gazíku, tržiště v Arvaikheer. Zde si berou příklad z velkých nákupních komplexů, i tady mají u tržiště kulečníkové herny. Na trhu si kupujeme šišky, kus za 100T. Metodou pokus omyl pak zjišťujeme co se z nich vlastně jí. Nebudou to dřevěné lupeny prosycené smolou ale spíš malá semínka. Krajina je zde relativně obydlená a máme trochu problém nalézt klidné místo na stanování. Následuje přesun přes Khujirt s pěkným klášterem do Kharkhorin. Jelikož zde končí asfaltová silnice z UB, počet turistů a tedy i stánkařů je na mongolské poměry enormní. Areál kláštera Erdene Zuu je ohraničen bílou zdí se stupami. Místo na stanování nalézáme nedaleko na břehu řeky Orkhon. Převážnou část dalšího strávíme opravou motoru. Mě osobně to vůbec nevadí, protože díky střevním problémům nejsem schopen pohybu a spím ve stínu auta. Po poledni si auto dá říci a my přejíždíme pro naši poslední noc pod stanem asi 150km před UB.
Máme dost času a vkládáme návštěvu NP Khustai, jedno ze dvou míst, kam byly znovu vysazeni koně Převalského. Namlsáni jihoafrickými NP jsme očekávali safari ale opak je pravdou. Přístupná je pouze malinká část parku, kde se koně objevují jen brzo ráno a ostatní zvířata pravděpodobně vůbec. Navíc park vede mongolsko-nizozemská společnost, což se projevuje na dolarových cenách.
Cestu dokončujeme v UB na památníku Zaisan, komunistickém dílu s pěkným výhledem na UB.
Po třech týdnech se na internetu dozvídáme o povodních v Praze ale zdá se vše pod kontrolu „voda stoupá a metro se právě uzavírá".14.8.
Ráno navštěvujeme známý trh zach, kde je možno koupit téměř cokoliv ale také o dost přijít. Zbytek dne do odjezdu trávíme v historickém muzeu, zpětnou výměnou peněz a cestou na nádraží. Na nádraží je zmatek neboť zde stojí luxusní Orient Express (Peking-Moskva). Náš vlak je luxusnější varianta lokálního vlaku, kterým jsme jeli do UB. Ve vlaku je mezinárodní obsazení, vesměs se jedná o organizované západoevropské turisty, kteří letí do Moskvy, tam přesednou na vlak a z Pekingu se vrací opět letadlem. Noční přejezd do Zamyn-Üüd proběhne v klidu. Na čínské straně hranice je nutno vyměnit podvozky, neboť zde v Rusku a tím pádem samozřejmě i Mongolsku mají širší rozchod. Vagóny jsou pomocí hydraulických heverů zvednuty a podvozky vyměněny. Je zajímavé pozorovat dělníky při práci, jednak zde je silná emancipace a také na bezpečnost práce mají jiná měřítka, např. ženy manipulující s obrovskými podvozky v lehkých sandálech.]]>
md5-hash:dad263dee904bee050599ca722abdae2
weight:-2
depth:2
zase Čína
Erlian. Toho hbitě využívám a jdu vyměnit zbylé tugriky za jinou více směnitelnou měnu. Sice průvodčímu moc nerozumím kdy budeme objíždět ale určitě je času dost pro hledání směnárny v opuštěné nádražní budově. H. sice trochu nervózní, že výpravčí už píská a já nikde. Snaží se zadržet vlak vlastním tělem a o několik minut pozdržuje odjezd. I já si mezitím uvědomuji, že vlak bude muset někdy odjet a vracím se na poslední chvíli do vlaku.
Jinning je takové malé čínské provinční miliónové město, my ale musíme koupit u nádražní pokladny lístky do nedalekého Datong. To obnáší najít příslušný spoj, probojovat se k okénku, udat pokladnímu o jaký vlak se jedná a zaplatit. Vše pochopitelně probíhá v plynulé čínštině. Nám se napoprvé podařilo zakoupit lístky asi za hodiny. Málem jsme upadli do podezření, že jsme snad špióni, mající za úkol vyfotografovat tajně nádraží.
Nástup do vlaku je další exotická záležitost. Všichni čekáme v čekárně na příjezd vlaku. Na perón jsme vpuštěni až po vystoupení cestujících. Pak nastává hromadný úprk k vagónům. Přesto, že počet cestujících převyšuje počet míst v už tak narvaném vlaku, všichni se do něj záhadně dostaneme. Máme lístky na stání a místa ani o píď víc. Naštěstí do Datongu to jsou pouze dvě hodiny. Jen co se vlak dá do pohybu, začnou vlakem proudit lidé asi do jídelního vozu a s instantními polévkami v cestovním balení pro horkou vodu. Další překvapení nás čeká, když naprosto narvaným vagónem se začne prodírat servírka s vozíkem, který známe z letadla. Tam ale ulička bývá o něco volnější. Když už si myslíme, že nás nic nepřekvapí, začnou se cestující vlnit. Nechápeme co se děje ale v zápětí je vše jasné, jsme asi v luxusnějším vlaku a je nutno udržet čistotu. Zřízenec tedy podmetá cestující a hrabe odpadky na jednu velikou hromadu. Tu postupně mete ke dveřím, za jízdy je otevře a vyhodí ven. Konečně Datong a nám zbývá poslední dnešní úkol, ubytování. To se ukáže jako nejsnazší neboť přímo u nádraží nás odchytává náhončí z blízkého hotýlku.16.8.
Před nádražní budovou je několik non-stop úschoven zavazadel, které se přetahují o zákazníky – tedy i o nás. Naproti zobrazuje obrovský billboard obrovské buddhistické sochy Yungang. K nim vede cesta nejdříve přes celé město a pak ještě příměstským autobusem kolem vojenské posádky a průmyslových podniků. Ač se zdá nepravděpodobné, že by se zde v hustě zalidněné oblasti s uhelnými doly někde mohly nacházet desítky obřích soch, areál opravdu existuje.Vstupní brána ho naštěstí odděluje od nevábného okolí. Pro nás jsou atrakcí velmi zajímavé jeskynní sochy, my jsme zase atrakcí pro domácí turisty. To ale jen slabá předehra než co zažijeme v městě. V provinčním Datong se stáváme hlavní atrakcí. Prodavačky v supermarketu zapomínají na svou práci, cyklisté nekoukají na cestu, všichni jako hypnotizováni sledují nás. Pouze je problém sehnat banku pro výměnu peněz a levné bistro. Večer nás čeká opět čekání a posléze úprk k vlaku. Tentokrát máme místenku ale na velmi ekonomické „hard-seats". Sedadla jsou opravdu pekelně tvrdá s komfortním pravoúhlým prkenným opěradlem a jsou potažená ďábelskou koženkou, na které je téměř nemožné sedět chvíli v klidu, natož strávit noc.17.8.
Vlak si trochu postál kdesi na předměstí Pekingu a má hodinku zpoždění. Naštěstí je to z nádraží do Beijing Intl.Hostel kousek. Ovšem personál je naprosto nekompetentní, a to ne proto, že nemá naší online objednávku. Všechno je problém, kauce v dolarech, volné místo na pokoji. Naštěstí zde budeme jen jednu noc neboť od hotelu odjíždí autobus zítra na letiště. Času není nazbyt, nejdříve odškrtáváme Yong He Gong (Lama Temple). V něm se nachází podle Guinessovy knihy rekordů nejvyšší dřevěná socha. Nám se ale vryl do paměti spíše davy poutníků, kteří přecházeli z jednoho místa na druhé aby stále opakovali modlitby, a hlavně koncentrovaným kouřem z tisíců hořících vonných tyčinek.
Poslední zbývající atrakcí v je Summer palace. To je ohromný komplex vystavěný pro relaxaci vládců. Jsou zde na březích jezera, v lesících i na kopci desítky staveb a komplexů - Marble boat, Čínské divadlo, kolonády a mnoho dalšího. Dojem kazí pouze dusné počasí se smogovým oparem.
Večer se vracíme přes čtvrť kolem televizní věže. Nacházíme zde v malé uličce jiný Peking, kam málokdy vkročí turistova noha. V jednom levném obchůdku si dáváme vynikající taštičky, připravované ve speciální formě. Kdyby nám nedošly peníze, seděli bychom tam snad dodnes.18.8.
Ráno spěcháme na letištní autobus ale hotelový personál se snad hodinu dohaduje s nějakými hosty o navrácení kauce - neskutečný útulek. Nakonec se musíme natvrdo vnutit jinak bychom snad neodletěli. Zpoždění mělo ale jeden pozitivní efekt. Letadlo bylo overbooked a my máme šanci poznat poněkud komfortnější třídu v Boeing B-767 - First-class. Pravda mé sedadlo se ukázalo trochu rozbité ale i tak to byl zážitek. Místa tolik, že člověk musel vstát a dojít si pro prospekty k sedadlu před sebou, osobní displej. Pouze výběr filmů by mohl být nápaditější – koukat se na film Beethoven 2 je utrpením ale sledovat ho pro ukrácení času několikrát je mučením srovnatelným snad jen s Troškovými filmy Slunce, seno a ... (ani další nejsou ale o nic snesitelnější).
Máme obrovské štěstí, že se mraky rozestupují přesně nad UB a pilot dokonce naklopí letadlo, že máme město pod sebou jako na dlani.
V Moskvě trávíme pár hodin potloukáním se po letišti než můžeme nastoupit poslední úsek cesty. Tentokrát letíme letadlem Tupolev TU-154. Místa žalostně málo, v Praze mě budou muset asi vysekávat. Na štěstí let bude díky 2 hodinovému posunu trvat pouze 20minut, to se dá vydržet.
Poslední šok nás čeká v pražském metru, když musíme použít náhradní dopravu. V UB nás internet informoval: „Voda stoupá a metro se právě zavírá" a nyní toto. V dalších dnes se dozvíme více podivných okolností o krizovém štábu města ale to už je jiná kapitola.]]>
md5-hash:6e552c2a0edc4a1ad8cb8f055971d78c
weight:10
depth:2
Rozpočet